Zvonek dalmatský (Campanula portenschlagiana) je nízká polštářovitá trvalka, v přírodě endemit vápencových skal jižní Dalmácie. Ve starších pramenech a v části sortimentu se vede pod jménem Campanula muralis, tedy zvonek zední, což dobře vystihuje jeho způsob růstu: v přírodě obsazuje skalní pukliny a v zahradě stejně ochotně spáry zdí a dlažby. Od zvonku Poscharkova, se kterým se v prodeji často zaměňuje, se liší tvarem květu i habitem - květy jsou nálevkovitě zvonkovité a uzavřenější, nikoli hvězdovitě rozevřené, a trs zůstává sevřený místo dlouhých poléhavých výhonů.
Listy jsou dlouze řapíkaté, okrouhle srdčité až ledvinité, na okraji nepravidelně zubaté, lesklé a sytě zelené. Tvoří hustý, jen několik centimetrů vysoký koberec, který se rozrůstá do šířky a v místech dotyku s půdou zakořeňuje. Olistění je poloopadavé až zimozelené: přes mírnou zimu zůstává zelené, po tuhých mrazech porost prořídne a obráží z báze. Květy vyrůstají jednotlivě i po několika na krátkých stoncích těsně nad listy, měří zhruba 1,5 až 2,5 centimetru, mají pět špičatých cípů a barvu od modrofialové po sytě fialovou. Kalich je zelený a drobný, koruna srostlá a na konci rozeklaná do pěti cípů, uvnitř se světlejším dnem. V plném květu mizí listy pod souvislou vrstvou květů, takže z porostu zbude jen modrofialová plocha.
Hlavní kvetení připadá na červen a červenec, v teplých polohách začíná koncem května a při vlhčím létě pokračuje do srpna. Sestřih odkvetlého porostu vyvolává druhou, slabší vlnu květu na přelomu léta a podzimu a zároveň polštář zahušťuje. Semena dozrávají v drobných tobolkách a rostlina se ochotně vysévá do spár v okolí, aniž by přerůstala sousední trvalky. Nadzemní část na podzim nezatahuje docela: část listů přezimuje zelená a nový přírůstek nastupuje už v předjaří, takže výsadba působí opuštěně jen krátce po tuhých mrazech.
Stanovištěm je slunce až polostín; na plném slunci kvete nejbohatěji, ve stínu porost řídne a vytahuje se. Půda má být propustná, spíše chudší, štěrkovitá nebo písčitohlinitá, s neutrální až zásaditou reakcí - vápenec odpovídá původnímu stanovišti a nevadí. Zavedený polštář snáší letní sucho, čerstvě vysazené rostliny potřebují pravidelnou vláhu. Hlavním rizikem je zimní zamokření a ulehlá těžká zemina, nikoli mráz: prameny uvádějí zimovzdornost v rozmezí zóny 3 až 4, tedy zhruba do -30 až -35 °C.
Výška olistěného polštáře je 8 až 15 centimetrů, s květy bývá uváděno i 20 centimetrů. Šířka jednoho trsu se za několik let pohybuje mezi 20 a 50 centimetry, na volném svahu i více; rozdíly mezi prameny plynou z toho, zda pramen měří jednu rostlinu z květináče, nebo starší polštář zavedený v zídce. Rozrůstání je pozvolné a bez podzemních výběžků, takže obrys výsadby drží. Pro souvislý pokryv se počítá patnáct až sedmnáct rostlin na m2, tedy spon 20 až 30 centimetrů.
V zahradě jde o rostlinu drobného měřítka do skalek, suchých zídek, spár mezi deskami, na koruny opěrných zdí a do okrajů cest, odkud smí přepadat přes hranu. Uplatní se i v nádobách, truhlících a miskových výsadbách jako převislý lem. Jako podrost funguje pod nízkými dřevinami a mezi cibulovinami, jejichž zatahující listy zakryje. Sousedství snese s rozchodníky, netřesky, tařicemi a nízkými travinami, které mají stejné nároky na propustnou půdu a slunce. Ve spárách schodů a na koruně zídky vydrží i tam, kde je vrstva zeminy jen několik centimetrů hluboká. Květy jsou navštěvované včelami a čmeláky.
Druh popsali roku 1819 Roemer a Schultes a pojmenovali jej po Franzi von Portenschlag-Leydermayer (1772-1822), rakouském lékaři a botanikovi, který prozkoumal dalmatské pobřeží. Klasickou lokalitou je pohoří Biokovo nad Makarskou; dále roste v údolí Cetiny, na ostrově Brač a v okolí Dubrovníku a Kotoru, vždy na vápencových skalách. Souběžně se dlouho užívalo jméno Campanula muralis, zvonek zední, pod kterým se rostlina dostala do zahrad a školkařského sortimentu. Britská Královská zahradnická společnost jí udělila ocenění Award of Garden Merit. V mírném podnebí zplaňuje a samovýsevem se udržuje na zdech a v dlažbě daleko za hranicemi svého původního areálu.