Zmarličník japonský (Cercidiphyllum japonicum) je opadavý strom z Japonska a Číny a jediný zástupce čeledi Cercidiphyllaceae, starobylé skupiny známé i z třetihorních fosilií. Je dvoudomý, tyčinkové a pestíkové květy nesou různí jedinci. Pěstuje se pro tvar listů, podzimní barvu a hlavně pro vůni zasychajícího listí, která připomíná karamel, pálený cukr nebo cukrovou vatu.
Mladý strom má vejčitou korunu, později se zakulacuje a houstne; často roste vícekmenně, s několika kmeny od báze. Šedá kůra je podélně rozrytá už na mladých rostlinách a ve stáří se odlupuje, takže strom se dá poznat i bez listí. Vstřícné listy jsou okrouhlé až široce srdčité, 5 až 10 cm dlouhé, mělce vroubkované a na dlouhé stopce. Raší bronzově a v létě jsou modrozelené z obou stran, což je mezi listnáči nezvyklé. Drobné načervenalé květy bez okvětí se rozvíjejí v březnu a dubnu před olistěním, na pestíkových stromech z nich dozrávají asi 1,5 cm dlouhé purpurově hnědé měchýřky.
Po bronzovém rašení následuje dlouhé modrozelené léto. Na podzim se listy barví žlutě, meruňkově a oranžově a při opadu se pod stromem drží sladká vůně, nejvíc za teplých dnů a v bezvětří. Strom, který v létě trpěl suchem, se vybarví a opadá dřív a vůně pak chybí.
Vlhkost půdy je pro zmarličník rozhodující. Potřebuje půdu hlubokou, propustnou, spíše hlinitou, humózní a stále svěží; krátké zamokření snese, vysychání ne. Sucho se hned projeví zasycháním okrajů listů a opadem, po dešti se strom obvykle vzpamatuje. Stanoviště má být slunné až polostinné, chráněné před pozdními mrazy a suchým větrem, protože poškozené mladé přírůstky strom zbrzdí na roky. Kořeny jsou ploché a jemné, konkurence trávníku a utužený povrch jim škodí. Mrazuvzdornost je do -26 °C.
Roste středně rychle, v dobrých podmínkách rychleji, ale nevyrovnaně: silné a slabé roky se střídají. V našich podmínkách dorůstá 6 až 12 m výšky a 6 až 9 m šířky. Koruna zůstává dlouho úzká a do šířky se rozrůstá teprve po dvaceti a více letech, takže místo je třeba volit podle konečné velikosti, ne podle mladé rostliny.
Je to solitéra na volné místo, kde vynikne celá koruna a kde je na podzim přístup k opadanému listí. Dobře působí u vodní hladiny, na vlhčím okraji zahrady a v polostínu vzrostlých stromů. Hodí se i do větších alejí. Do nádob, na suché slunné svahy a do stříhaných plotů se nehodí.
Do západní kultury se zmarličník dostal v roce 1865, kdy americký konzul v Japonsku Thomas Hogg poslal semena do Spojených států. Do Evropy ho roku 1880 zavedl Carl Bolle v Berlíně. Čeleď Cercidiphyllaceae má dnes jediný rod a je reliktní, s bohatým zastoupením ve třetihorních fosiliích, proto se o zmarličníku mluví jako o živoucí fosilii. V Japonsku se strom jmenuje katsura.