Zimolez Tellmannův (Lonicera × tellmanniana) je opadavá ovíjivá dřevina z čeledi zimolezovitých, která vznikla křížením čínského Lonicera tragophylla a severoamerického Lonicera sempervirens 'Superba'. Kříženec byl vypěstován na královské uherské zahradnické škole v Budapešti a jméno nese po tamním zahradníkovi Tellmannovi; do obchodní nabídky jej roku 1927 uvedla berlínská školka Späth a při prvním předvedení v Londýně v roce 1931 získal ocenění Award of Merit. Po čínském rodiči zdědil velké květy a otužilost, po americkém ohnivé zbarvení.
Šplhá ovíjením pružných letorostů, které za rok přirostou i o půldruhého metru. Listy jsou vstřícné, široce eliptické až vejčité, šest až deset centimetrů dlouhé, svrchu tmavě zelené, na rubu bělavé; nejvyšší pár pod květenstvím srůstá bázemi v límec obepínající stonek. Květy vyrůstají v přeslenitých vrcholových svazcích, jsou trubkovité, dvoupyské a měří pět až šest centimetrů. Barva je sytě žlutooranžová, poupata a vnější strana trubky jsou naběhlé bronzově červenou, takže svazek působí dvoubarevně a odstín se během rozkvétání posouvá od měděné k čisté oranžové. Vůni květy nemají — na rozdíl od zimolezu kozího listu jde o zimolez pro oko, ne pro nos. Po odkvětu dozrávají oranžové bobule velikosti hrachu, které vyhledávají ptáci.
Sezonní průběh je sevřený do několika týdnů. Rašení probíhá brzy na jaře, hlavní kvetení začíná koncem května a vrcholí v červnu, poslední květy dohořívají začátkem července. Léto patří listu a dozrávajícím plodům, na podzim se listy barví do žluta a opadávají, přes zimu zůstává na opoře jen síť dřevnatějících výhonů.
O tom, jak rostlina vypadá, rozhoduje stanoviště. Nejlépe se jí daří v polostínu nebo na místě, kde koruna dosáhne na slunce a kořeny zůstanou ve stínu; proto se k patě obvykle sázejí nižší trvalky nebo se plocha mulčuje. Půda má být hlubší, humózní, živná a stále mírně vlhká, přitom propustná — snese jílovitou i písčitou, vápnitou i kyselou. Rozpálené vysychavé jižní zdi svědčí padlí a mšici zimolezové, které se na oslabených rostlinách objevují nejčastěji. Mrazuvzdornost odpovídá zóně 7a, tedy zhruba −15 °C; v tvrdých zimách mohou konce loňských výhonů namrznout, rostlina ale spolehlivě obráží ze spodních částí. Sucho u kořenů snáší podstatně hůř než chlad, takže vlhkost půdy je pro vzhled listů klíčovější než teplota vzduchu.
Vzrůst je bujný. Konečné výšky čtyř až šesti metrů dosahuje zhruba za pět až deset let, do šířky zabere půl metru až metr, při volném vedení víc. Ovíjivý způsob šplhání znamená, že se na hladké omítce neudrží sama a potřebuje oporu, kolem které se stonky mohou otáčet: napnutá nerezová lanka, dřevěnou mříž, pergolu, oblouk nebo pletivo. Opora musí unést několik desítek kilogramů zapojené hmoty, protože starší rostlina si u paty vytvoří silné dřevnaté kmínky.
V zahradě se uplatní tam, kde je potřeba svislá plocha s výrazným, byť krátkým vrcholem sezony: na pergole nad posezením, na oblouku nad cestou, na plotě mezi pozemky nebo jako clona před méně vzhlednou stěnou. Díky snášenlivosti polostínu patří k mála pnoucích dřevin s ohnivými květy, které zvládnou i severní a východní expozici. Uplatní se i na hraně velké nádoby u zdi, pokud objem kořenového prostoru dosáhne alespoň padesáti litrů a substrát zůstane vlhký. Květy vyhledává hmyz s dlouhým sosákem, plody ptáci. Dobře se kombinuje s pozdními klematisy, které přeberou kvetení v době, kdy zimolez už jen zraje.
Historie kultivaru se odehrála v Budapešti na přelomu 19. a 20. století, na královské uherské zahradnické škole. Tamní zahradník Tellmann zkřížil dva zimolezy z opačných konců světa: čínský Lonicera tragophylla s nezvykle velkými, ale mdle žlutými květy a severoamerický Lonicera sempervirens 'Superba' se sytě červenými, zato drobnějšími trubkami a slabší otužilostí. Potomek si vzal od každého to lepší. Šíření se ujala berlínská školka Späth, která rostlinu uvedla na trh v roce 1927; o čtyři roky později, 16. června 1931, ji Královská zahradnická společnost v Londýně poprvé viděla na výstavě a udělila jí Award of Merit. Rodové jméno Lonicera připomíná renesančního německého botanika Adama Loniceruse.