Zimolez kloboukatý (Lonicera pileata) je nízká, stálezelená až polostálezelená dřevina z čeledi zimolezovitých, pocházející ze středozápadní Číny, kde roste v podrostu horských lesů a na svazích. Do evropských zahrad se dostala počátkem dvacátého století a rychle se zabydlela ve veřejné zeleni jako spolehlivá půdopokryvná dřevina pro místa, kde se s výsadbou počítá na desítky let. V literatuře se uvádí také pod jménem zimolez kloubkatý.
Habitus je výrazně vodorovný. Keř roste do šířky několikanásobně rychleji než do výšky, větve se rozkládají téměř vodorovně a v patrech nad sebou, takže vzniká plochý, hustě zapojený porost. Větévky jsou tenké a poměrně křehké, na okrajích porostu se pokládají k zemi a v místě dotyku mohou zakořenit.
Listy jsou drobné, jeden až tři centimetry dlouhé, podlouhle vejčité, celokrajné, kožovité a přisedlé, nahloučené ve dvou řadách po stranách větévek. Na líci jsou leskle tmavozelené, na rubu světlejší. Mladé jarní přírůstky bývají výrazně světle zelené a proti staršímu olistění nápadně kontrastují. Na chráněných místech listy vydrží přes celou zimu, po holomrazech a ve vysušujícím větru část z nich zhnědne a opadne.
Květy se otevírají v květnu, jsou drobné, trubkovité, krémově žluté a slabě vonné, uspořádané vždy po dvou v paždí listů; ozdobné nejsou, včely je ale vyhledávají. Plodem jsou drobné, průsvitné bobule sytě fialové až modrofialové barvy, které dozrávají koncem léta a vydrží dlouho do podzimu. Druhové jméno pileata, tedy čapkatý, míří právě na listen kryjící plod jako čepička. Bobule jsou pro člověka nejedlé, ptáci je však vybírají a semena roznášejí.
Sezónní průběh je klidný a bez výrazných zlomů. Hlavní přírůstek nastává v květnu a červnu, druhá slabší vlna přichází koncem léta. Přes zimu porost drží zelenou barvu i strukturu, na jaře staré listy postupně nahrazují nové. Ve výjimečně tuhých zimách bez sněhové pokrývky může porost odlistit téměř úplně, z bází větví však spolehlivě obrazí a během jedné sezony se zapojí zpět.
Stanovištěm je slunce i polostín, dřevina snáší dokonce hluboký stín pod vzrostlými stromy, jen tam roste řidčeji. Půdě vyhovuje běžná zahradní, propustná a rovnoměrně vlhká, bez trvalého zamokření; snáší i chudší a kamenité substráty, zhutnění a městské prostředí včetně prachu a posypové soli. Po zakořenění zvládá i sucho. Mrazuvzdornost je dobrá, v drsných polohách bez sněhu se ale projevuje jako polostálezelený keř.
Vzrůst je nízký a rozkladitý. Běžná konečná výška je šedesát centimetrů až metr, šířka jeden a půl až dva a půl metru, u starých rostlin i více. Pro plošnou výsadbu se počítá zhruba tři až čtyři rostliny na metr čtvereční, pro nízký stříhaný plot spon dvacet až třicet centimetrů v řadě. Sestřih snáší velmi dobře, včetně opakovaného tvarování během sezony i hlubokého zmlazení do starého dřeva. Právě tato vlastnost z něj udělala standardní dřevinu sídlištních a dopravních výsadeb.
V zahradě i ve veřejné zeleni slouží především jako půdopokryvná dřevina. Uplatní se na svazích, kde zpevňuje půdu, v podrostu vzrostlých stromů, podél plotů a zdí, v dopravních ostrůvcích i na parkovištích. Vede se také jako nízký stříhaný plot k lemování cest a záhonů. Kombinuje se s kapradinami, bergeniemi, brslenem Fortuneovým, jarními cibulovinami nebo okrasnými travami a osvědčuje se i ve velkých nádobách, kde přepadá přes okraj.
Rod Lonicera nese jméno po německém lékaři a botanikovi Adamu Lonitzerovi ze šestnáctého století. Druhové jméno pileata je odvozeno od latinského pileus, čapka nebo klobouk, a odkazuje na listen, který zakrývá plod jako čepička — odtud i české pojmenování kloboukatý, v literatuře uváděné rovněž jako kloubkatý. Domovem druhu je středozápadní Čína, oblast S'-čchuanu a sousedních provincií, kde roste v podrostu horských lesů. Do Evropy se dostal na počátku dvacátého století v období intenzivního sběru čínské flóry a v okrasném zahradnictví se prosadil nikoli díky květu, ale díky drobnému kožovitému listu a schopnosti snášet stín, sestřih i městské podmínky.