Zimolez japonský 'Hall's Prolific' (Lonicera japonica 'Hall's Prolific') je poloopadavá až v mírných zimách stálezelená ovíjivá liána z čeledi zimolezovitých. Od základního druhu se liší tím, že kvete podstatně déle a hustěji; jméno kultivaru na tuto vlastnost přímo odkazuje.
Šplhá ovíjením letorostů kolem opory, bez úponků, přísavných terčíků i příchytných kořenů. Opora proto musí být tenká a uchopitelná: vyhovují drátěnky, pletiva, mřížoví, lanka, tyče, zábradlí a sloupky pergol. Hladká plocha bez konstrukce je pro rostlinu nepoužitelná. Letorosty jsou tenké, pružné, zpočátku ochlupené, později dřevnatějící; starší rostlina tvoří u báze silnější kmínky s odlupující se kůrou.
Konečná výška je pět až osm metrů, šířka dva až tři metry. Roční přírůstek činí zhruba metr až dva metry, takže funkční clona vzniká za dvě až tři sezony. Bez opory se rostlina plazí po zemi a zakořeňuje v uzlinách, čehož se využívá při použití jako pokryvné rostliny na svazích.
Listy jsou vstřícné, vejčité až podlouhle vejčité, čtyři až osm centimetrů dlouhé, celokrajné, tmavě zelené a mírně lesklé. V mírných zimách zůstávají na rostlině, v tuhých mrazech opadávají a rostlina obráží na jaře. Mladé listy bývají na okraji jemně chlupaté.
Kvetení připadá na období od června do září, u dobře zásobených rostlin i do října. Květy vyrůstají po dvou v paždí listů, jsou trubkovité, čtyři až pět centimetrů dlouhé, dvoupyskaté, s dlouhými vyčnívajícími tyčinkami. Otevírají se bílé a během dvou až tří dnů stárnou do krémové a sytě žluté, takže na jedné rostlině jsou obě barvy vedle sebe. Vůně je silná, sladká, s nejvyšší intenzitou k večeru a v noci, což souvisí s opylováním nočními motýly. Na podzim dozrávají drobné lesklé černé bobule, které jsou pro člověka nejedlé, ale slouží jako potrava ptákům.
Stanoviště snáší slunné i polostinné; na slunci kvete výrazně bohatěji, v polostínu má sytější list. Půda má být humózní, propustná, čerstvě vlhká, středně živná, s reakcí od mírně kyselé po mírně zásaditou. Rostlina snáší běžnou zahradní půdu i městské prostředí, nesnáší však trvalé zamokření ani dlouhodobé vysychání kořenové zóny; ideální je zastíněná pata a osluněný vrchol, což je u lián obecné pravidlo.
Řezová skupina odpovídá dřevinám kvetoucím na letorostech téhož roku a snášejícím silný zásah. Rostlina se udržuje zkrácením celého porostu na jaře a případným pročištěním po odkvětu; bez zásahu spodní část prosychá a kvetení se přesouvá do horních partií. Mrazuvzdornost je dobrá, kolem minus dvaceti stupňů, v drsných polohách letorosty namrzají a rostlina obráží od báze.
V zahradě se kultivar používá na pergoly, ploty, mřížoví, oblouky nad cestami, na zábradlí teras a k zakrytí drátěného oplocení; často se sází k místům, kde se pobývá večer, aby vynikla vůně. Uplatní se také jako pokryvná rostlina na svazích a v nádobách s pevnou oporou.
Množení je snadné bylinnými řízky v červnu a červenci nebo hřížením poléhavých letorostů, které v uzlinách samy zakořeňují. Chorobami rostlina trpí málo, ve výsadbách se však pravidelně objevují mšice na koncích mladých letorostů a v suchých letech padlí na spodních listech; obojí je záležitostí sezony a rostlinu trvale nepoškozuje. Ve výsadbě je vhodné počítat s hmotností starší liány a s tím, že prorůstá do okapů a mezi tašky, pokud se nechá dosáhnout ke střeše.
Lonicera japonica pochází z východní Asie, z Japonska, Koreje a Číny, a do Evropy i Severní Ameriky byla přivezena v devatenáctém století jako okrasná a medonosná rostlina. Původní americký klon rozšířený od poloviny devatenáctého století se jmenuje 'Halliana' po newyorském školkaři Georgi Rogersi Hallovi, který rostlinu z Japonska dovezl. Kultivar 'Hall's Prolific' je pozdější výběr z tohoto okruhu, uvedený v Nizozemsku, a byl vybrán pro delší a hustší kvetení. Rodové jméno Lonicera připomíná německého renesančního botanika Adama Loniceruse.