Yzop lékařský 'Blues' (Hyssopus officinalis 'Blues') je vytrvalý aromatický polokeřík pěstovaný jako kuchyňská a léčivá bylina i jako okrasná trvalka. Odrůda patří k výběrům s kompaktnějším vzrůstem a s vyrovnaně modrým květem; základní druh je v barvě proměnlivý a kvete od modré přes růžovou po bílou.
Rostlina tvoří hustý trs vzpřímených, u báze dřevnatějících lodyh. Listy jsou úzce kopinaté až čárkovité, přisedlé, tmavě zelené, tuhé a lesklé; po rozemnutí uvolňují silnou kořenitou vůni s nádechem po kafru a mátě. Olistění je poloopadavé a v mírné zimě zůstává na spodní části lodyh.
Květenství tvoří jednostranné, hustě obsazené klasy v horní části lodyh. Jednotlivé květy jsou drobné, pyskaté, modrofialové, uspořádané v přeslenech. Kvetení připadá na červenec až září a po sestřižení odkvetlých klasů následuje slabší druhá vlna.
Rostlina je mimořádně medonosná. Květy nesou vydatný nektar a v době kvetení jsou v neustálém pohybu od včel, čmeláků a motýlů; yzop patří ke klasickým včelařským bylinám a v okrasné zahradě plní tuto funkci v období, kdy je pastvy málo.
Sklizeň se dělá krátce před rozvinutím květů a v jejich průběhu, kdy je obsah silic nejvyšší. Odřezávají se vrcholy lodyh zhruba o délce deseti až patnácti centimetrů; za sezonu se sklízí dvakrát až třikrát a rostlina po každém řezu znovu obrazí.
Kuchyňské použití vychází z výrazné chuti: yzop je silně kořenitý a nahořklý, takže se dávkuje střídmě. Používá se k tučnému masu, luštěninám, do bramborových a fazolových polévek, k drůbeži a jehněčímu a jako složka bylinných směsí; čerstvé květy se přidávají do salátů. V léčitelství se odvar z natě tradičně používal při obtížích dýchacích cest.
Sušení je snadné a bylina si při něm dobře drží aroma. Svazky se věší hlavičkami dolů na stinném, vzdušném a suchém místě; sušit na slunci se nedoporučuje, protože silice se odpařují a nať ztrácí barvu i chuť. Usušená nať se skladuje v uzavřené nádobě mimo světlo.
Trvalkovost je dobrá. Yzop vydrží na jednom místě zhruba pět až osm let, poté trs u báze dřevnatí, prořídne a rozpadá se; obnovuje se výsevem nebo řízkováním. Pravidelný jarní sestřih životnost prodlužuje.
Stanoviště vyžaduje plné slunce a teplou polohu. Půda má být propustná, spíše chudší a sušší, hlinitopísčitá až kamenitá, s neutrální až zásaditou reakcí; vápnitou půdu yzop snáší dobře. Zamokření a stojící zimní voda vedou k úhynu.
Vzrůst je nízký a kompaktní. Konečná výška se pohybuje mezi třiceti a šedesáti centimetry, šířka je podobná. Ve výsadbě se počítá se sponem třiceti centimetrů. Mrazuvzdornost je vysoká a rostlina přezimuje bez ochrany, podmínkou je propustné stanoviště.
Řez se dělá v předjaří: loňské lodyhy se zkrátí nad dřevnatou bází, čímž se trs zahustí a omladí. Řez do starého holého dřeva se nedělá, protože z něj rostlina obráží nespolehlivě.
V zahradě se yzop používá do bylinkových a užitkových záhonů, do nízkých stříhaných obrub ve formálních zahradách, do štěrkových a suchých výsadeb, do nádob a do včelařských výsadeb. Kombinuje se s levandulí, šalvějí, tymiánem a saturejkou, se kterými sdílí nároky na propustnou půdu a slunce.
Yzop pochází z jižní Evropy a ze Středomoří, odkud se s klášterním zahradnictvím rozšířil po celé Evropě; ve středověkých klášterních zahradách patřil k základnímu sortimentu léčivých bylin a objevuje se i v seznamu rostlin, které nechal pěstovat Karel Veliký. Rostlina se používala k pročišťování a k obřadním účelům a její jméno bývá spojováno s hebrejským ezov, byť není jisté, že šlo o tentýž druh. V barokních zahradách sloužil yzop díky snášenlivosti řezu k nízkým stříhaným obrubám záhonů, tedy k témuž účelu jako zimostráz.