Vrbina brvitá 'Fire Cracker' (Lysimachia ciliata 'Fire Cracker', v obchodě též 'Firecracker' nebo 'Purpurea') je vzpřímená vytrvalá bylina z čeledi prvosenkovitých, barevný výběr severoamerického planého druhu. Od zeleně olistěných vrbin se liší barvou listů: celá rostlina raší tmavě vínově až purpurově hnědě a právě toto olistění je hlavním důvodem, proč se kultivar pěstuje. Britská Královská zahradnická společnost mu udělila ocenění Award of Garden Merit.
Rostlina tvoří rovné, tenké, ale pevné lodyhy s vstřícnými kopinatými listy dlouhými deset až patnáct centimetrů. Mladé olistění je sytě vínové s kovovým leskem, během léta postupně měkne do bronzově zelené, přičemž vrcholky lodyh zůstávají nejtmavší. V červenci a srpnu se v úžlabí horních listů otevírají jednotlivě nebo po dvou nicí hvězdovité květy o průměru zhruba dvou a půl centimetru. Jsou světle žluté, máslové, se skvrnou v odstínu maliny na bázi korunních cípů; kontrast žlutého květu a tmavého listu je pro kultivar typický. Kvetení trvá několik týdnů, po něm nese rostlinu dál barevné olistění, které se na podzim přebarvuje do bronzu a rezavých tónů.
Sezónní průběh je čitelný: na jaře vyrážejí temně vínové výhony, jejichž barva je nejsytější v květnu a červnu, v červenci a srpnu se nad nimi rozsvítí žluté květy, koncem léta olistění vybledne do bronzové a na podzim se rozpadá do rezavých tónů. Nadzemní část na zimu zatahuje a v předjaří se suché lodyhy stříhají u země.
Zásadní vlastností je expanzivnost. Vrbina brvitá se šíří podzemními výběžky a v příznivých podmínkách, tedy ve vlhčí a živné půdě, zabírá prostor rychle a vytváří souvislé kolonie. V malých záhonech a mezi slabšími trvalkami se proto chová dominantně a vyžaduje pravidelné omezování rýčem, výsadbu do kořenové zábrany nebo do nádoby zapuštěné v záhoně. V rozlehlých výsadbách, na okrajích vodních ploch a mezi stejně silnými sousedy je naopak tato vlastnost výhodou, protože rostlina rychle uzavře plochu a nepustí do ní plevele.
Stanoviště snáší slunné i polostinné. Na plném slunci je barva listů nejtmavší a nejtrvalejší, v polostínu listy dříve zelenají, rostlina je však odolnější vůči přísuškům. Půda má být vlhčí, humózní a živná; druh dobře snáší i těžší a periodicky podmáčené půdy, čímž se liší od většiny barevnolistých trvalek. V suché půdě listy usychají po okrajích a porost řídne. Mrazuvzdornost je mimořádná, rostlina spolehlivě přezimuje hluboko pod −30 °C a zimní ochranu nepotřebuje.
Vzrůstem jde o středně vysokou trvalku: lodyhy dosahují šedesáti až devadesáti centimetrů, na vlhkém a živném stanovišti i o něco více. Šířka porostu není daná rostlinou samotnou, ale mírou omezování; jeden trs se během dvou až tří let rozroste na šedesát až devadesát centimetrů a dál pokračuje. Ve stínu a v suchu se lodyhy protahují a mohou se rozklesávat, na otevřeném slunném místě zůstává porost vzpřímený a hustý.
V zahradě se 'Fire Cracker' používá především jako barevný kontrast. Tmavé olistění vynikne proti žlutozeleným travám, žlutým třapatkám a zlatobýlům, proti stříbrolistým pelyňkům i vedle růžových a bílých květů. Dobře funguje ve větších přírodně laděných výsadbách, v pásech podél vodních ploch, na okrajích výsadeb dřevin a všude, kde je potřeba pokrýt plochu a zároveň udržet barvu po celou sezónu. Lodyhy jsou dostatečně pevné pro řez do vázy, kde tmavé olistění slouží jako zeleň k jiným květinám. Do malých okrasných záhonů a do sousedství pomalu rostoucích trvalek se naopak nehodí.
Vrbina brvitá roste planě po velké části Severní Ameriky, na vlhkých loukách, v nivách a ve světlých lesích; do Evropy se dostala jako okrasná rostlina. Rodové jméno Lysimachia se vykládá dvojím způsobem: podle thráckého krále Lysimacha, nebo z řeckého lysis a maché, tedy ukončení sporu, k čemuž odkazuje i anglické jméno loosestrife. Druhové jméno ciliata, brvitá, popisuje řasnaté brvy na řapících listů. Kultivar 'Fire Cracker' je tmavolistý výběr planého druhu a v obchodě se objevuje i pod jmény 'Firecracker' a 'Purpurea'. Botanickou zvláštností druhu je, že odměnou pro opylovače není nektar, ale olej z žláznatých útvarů zvaných elaiofory; v severní části areálu je na něj specializovaná samotářská včela rodu Macropis, která bez vrbiny nedokáže zásobit hnízdo.