Vrba babylónská 'Aurea' (Salix babylonica 'Aurea') je zlatovětvá forma smuteční vrby, tedy dřeviny s dlouhými převislými výhony splývajícími až k zemi. Od základního druhu se liší barvou kůry jednoletých prutů, která je sytě zlatožlutá a projeví se naplno až po opadu listí, kdy zůstane odkrytá celá kostra koruny.
Habitus je široce rozložitý až polokulovitý, se silným krátkým kmenem a s rozvětvenou kostrou, ze které volně visí tenké prutovité výhony. Ty dorůstají i dvou metrů délky a u starších stromů dosahují k zemi nebo k vodní hladině. Šířka koruny se zpravidla vyrovná výšce, u volně stojících exemplářů ji i překročí.
Listy jsou úzce kopinaté, osm až šestnáct centimetrů dlouhé a jen jeden až dva centimetry široké, po okraji jemně pilovité, na líci světle zelené, na rubu šedozelené. Raší velmi brzy, často už v druhé polovině března, a opadávají pozdě. Olistění je řídké a lehké, takže pod korunou zůstává jen jemný pohyblivý stín a vrba působí vzdušně i v plném létě.
Kvete v dubnu a v květnu současně s rašením. Jehnědy jsou stříbrozelené až světle žluté, dva až pět centimetrů dlouhé a nenápadné, představují ale významnou časnou pastvu pro včely v období, kdy jiných zdrojů je málo. Plodem jsou drobné tobolky s ochmýřenými semeny bez okrasné hodnoty.
Barevný průběh roku je u této odrůdy hlavní devizou. Jarní rašení je jasně zelené se žlutým nádechem, léto přináší klidné světle zelené olistění a na podzim se listy vybarvují do teplých žlutých až oranžových tónů. Po opadu nastupuje hlavní scéna: holé zlatožluté pruty na pozadí šedé zimní krajiny, které nejvíc vyniknou v protisvětle nízkého slunce.
Stanovištěm je plné slunce nebo lehký polostín. Půda má být hluboká, propustná a hlavně dostatečně vlhká. Vrba pochází z říčních niv a na vysychavých stanovištích trpí, prosychá a předčasně shazuje listy. Nejlépe roste u vody, tedy na břehu rybníka, potoka nebo většího zahradního jezírka, snese ale i běžnou zahradní půdu s vyšší hladinou podzemní vody.
Kořenový systém je mohutný, plošně rozprostřený a aktivně vyhledává vlhkost. Vrba proto nepatří do blízkosti kanalizace, drenáží, bazénů, jímek ani zpevněných ploch, kde kořeny nadzvedávají dlažbu; bezpečný odstup od staveb a inženýrských sítí činí nejméně deset metrů. Tatáž vlastnost je ale výhodou při zpevňování břehů a svahů, kde kořeny drží půdu.
Růst je velmi rychlý, v mládí i přes metr ročně. Konečná velikost se pohybuje kolem deseti až patnácti metrů výšky při obdobné šířce koruny. Dřevo je měkké a křehké, větve se lámou ve větru a pod námrazou a strom se dožívá jen zhruba čtyřiceti až sedmdesáti let, takže jde o dřevinu jedné generace, nikoli o strom na sto let dopředu.
Mrazuvzdornost je dobrá, mladé stromky mohou poškodit pozdní jarní mrazíky. Řez naopak vrba snáší mimořádně dobře a obráží i z tlustých větví a z hlavy. Pravidelné zkracování koruny v bezlistém období udržuje strom v rozumné velikosti, zmlazuje kostru a nutí ho tvořit mladé jednoleté pruty, které mají nejsytější zlatou barvu. Bez řezu koruna rychle přeroste, těžkne a rozlamuje se.
Uplatnění je jednoznačně solitérní a na velký prostor. Klasickým místem je břeh vodní plochy, rozlehlá zahrada, park nebo louka, kde je splývající silueta vidět z odstupu a odráží se v hladině. Do malé zahrady se strom nehodí ani při pravidelném řezu, protože kořeny zabírají větší plochu než koruna. Podsadba se pod korunou daří jen omezeně kvůli kořenovému tlaku a suchu; osvědčují se stinné traviny, břečťan a jarní cibuloviny.
Jméno babylonica dal druhu Carl Linné v roce 1753 v přesvědčení, že jde o vrby zmiňované v biblickém žalmu o řekách babylonských, na jejichž větve pověsili vyhnanci své harfy. Botanicky šlo o omyl: stromy z Mezopotámie byly patrně topoly eufratské, zatímco Salix babylonica pochází z Číny a do Evropy se dostala po obchodních cestách přes Blízký východ, odkud ji Linné znal. Odrůdové jméno 'Aurea' znamená zlatá a míří na barvu kůry jednoletých výhonů. V zahradnickém obchodu se zlatě zbarvené smuteční vrby vedou pod několika jmény a často se zaměňují s křížencem Salix sepulcralis 'Chrysocoma'.