Vistárie květnatá 'Rosea' (Wisteria floribunda 'Rosea') je růžově kvetoucí odrůda japonské vistárie, v kultuře doložená už od roku 1903. Prodává se také pod japonským jménem 'Honbeni' či 'Hon-beni', v anglosaském obchodu jako 'Pink Ice', dále jako 'Beni-fuji', 'Huntington Pink' nebo 'New Pink'. Jde o jednu a tutéž odrůdu, botanicky vedenou jako Wisteria floribunda f. rosea 'Hon-beni', s oceněním Award of Garden Merit.
Květ je bledě růžový, křídla a kýl purpurové až fialové, takže hrozen působí dvoubarevně; v teplém počasí růžová dál vybledá do krémové. Hrozny jsou úzké a převislé, podle zdroje 40 až 50 cm, výjimečně až 60 cm, a rozkvétají postupně od stopky k vrcholu, čímž se kvetení jednoho hroznu roztáhne. Vůně je jemná. List je zpeřený z devíti až devatenácti lístků, na jaře bronzový, v létě zelený, na podzim žlutý. Plodem jsou sametové zelenohnědé lusky, které na rostlině vydrží do zimy.
Proti ostatním vistáriím v sortimentu stojí 'Rosea' barvou a střední délkou hroznu. Základní druh kvete modrofialově, 'Multijuga' má hrozny výrazně delší a červenofialové, 'Longissima Alba' bílé a 'Issai' modrolilákové, zato kvete velmi mladá. Podobně růžová 'Showa-beni' patří k jinému druhu, vistárii vznešené (Wisteria brachybotrys): hrozny má krátké, kolem 15 cm, jednotlivé květy téměř dvakrát větší s nápadnou žlutou kresbou, a celý hrozen rozkvétá naráz.
Kvetení spadá na květen a červen, tedy později než u vistárie čínské, a běží současně s rašením listů. Pozdější termín je výhoda, protože květní pupeny založené v předchozí sezóně unikají nejhorším pozdním mrazům. Bezpečné to ovšem není: mráz v době nalévání pupeny deformuje nebo je shodí ještě před rozkvětem.
Stanoviště patří slunné a chráněné, nejlépe u jižní nebo západní stěny; v polostínu rostlina roste, ale kvete chudě. Půda vyhovuje hlubší, živná, vlhká a propustná, slabě kyselá až slabě zásaditá; trvale mokré ani vysýchavé místo nesvědčí. Zavedené rostliny snášejí mrazy kolem -20 °C, část zdrojů uvádí až -25 °C; v prvních zimách po výsadbě jsou mladé rostliny citlivější.
Vzrůst je silný. Výhony se ovíjejí doprava, ve směru hodinových ručiček, za rok přirostou zhruba 0,5 až 1,5 m a konečná délka se uvádí 6 až 12 m při šířce 3 až 8 m. Rozhodující je proto opora a její únosnost. Starší rostlina dřevnatí, kmen po dvaceti letech dosahuje tloušťky lidské paže a celá liána je velmi těžká. Slabá dřevěná mřížka, laťkování nebo okapový svod ji neunesou - výhony je zdeformují nebo vytrhnou. Odpovídající řešení jsou ocelová lanka od 4 mm, silnostěnné trubky nebo pergola s hranoly okolo 12 x 12 cm, zakotvené hned při výsadbě.
Druhou podmínkou kvetení je pravidelný dvoufázový řez, letní a zimní. Bez něj rostlina bují do délky, zakládá málo květních pupenů a zůstává zeleným pláštěm. Vegetativně množené rostliny, z řízků nebo roubované, kvetou běžně ve druhém až třetím roce po výsadbě, semenáče teprve za sedm až patnáct let a chudším květem. Semena a lusky obsahují wisterin a jsou jedovaté; u dětí stačí k otravě jedno až dvě semena. Uplatnění má na pergole, nad vstupem, na pevné drátěnce u slunné zdi nebo jako vedený kmínek; růžový odstín ladí s růžemi a nemodrými trvalkami.
Růžové vistárie vznikly v japonské zahradní kultuře, kde se Wisteria floribunda po stovky let šlechtila a dostala desítky pojmenovaných forem. 'Rosea' se do evropských sbírek dostala kolem přelomu století, v kultuře je doložená od roku 1903, a od té doby se kolem jejího jména vedou spory. Japonský originál zní 'Honbeni'; beni je japonské označení karmínové červeně a líčidla, fuji znamená vistárii, odtud obchodní jméno 'Beni-fuji'. Latinské 'Rosea' je pozdější překlad a dnes platí jako synonymum, americké školky odrůdu rozšířily jako 'Pink Ice', britské jako 'Hon-beni'. Snadno se plete s 'Kuchi-beni', samostatnou světlejší odrůdou téže růžové formy, a se jmény 'Shiro-beni' a 'Showa-beni', která patří vistárii vznešené.