Vistárie květnatá (Wisteria floribunda) je opadavá dřevnatá liána z Japonska, pěstovaná pro dlouhé převislé hrozny motýlovitých květů. Od velmi podobné vistárie čínské se pozná podle směru ovíjení: letorosty vistárie květnaté se kolem opory otáčejí ve směru hodinových ručiček, u vistárie čínské proti němu. Znak je použitelný i na bezlisté rostlině, byť se u kultivarů najdou jednotlivé výjimky. Druhým vodítkem je zpeřený list složený ze třinácti až devatenácti lístků, kdežto vistárie čínská jich má devět až třináct.
Hrozen je štíhlý, volně převislý, zpravidla 30 až 50 centimetrů dlouhý, u odrůd vedených na délku i přes metr. Barva se podle odrůdy pohybuje od modrofialové přes růžovou k bílé a květy jsou vonné. Postupné rozkvétání od stopky ke konci hroznu drží kvetení dva až tři týdny, zároveň ale znamená, že celý hrozen nestojí v plném květu najednou. Kvete v květnu a červnu, současně s rašením listů, tedy o něco později než vistárie čínská, která rozkvétá ještě na bezlisté rostlině. Listy jsou světle zelené a na podzim žloutnou. Plodem je plochý, sametově ochmýřený lusk 10 až 15 centimetrů dlouhý, vytrvávající na rostlině do zimy. Semena a lusky jsou jedovaté: obsahují glykosid wisterin a lektiny a po požití vyvolávají zvracení, bolesti břicha a průjem. K příznakům stačí jedno až dvě rozkousaná semena, takže na zahradě s malými dětmi nebo psem má smysl lusky odstraňovat.
Stanoviště patří slunné a teplé, nejlépe u jižní nebo západní stěny; v polostínu rostlina roste, ale kvete podstatně méně. Půda má být hluboká, živná, propustná a spíše vlhčí, kyselá až neutrální; trvale podmáčené ani vysloveně vápenité místo nevyhovuje. Mrazuvzdornost je dobrá: vzrostlé rostliny snášejí zhruba -25 °C, část českých školek uvádí až -29 °C, britské zdroje jsou opatrnější a končí u -20 °C. Mladé rostliny v prvních letech po výsadbě namrzají snáz. Vážnějším omezením než zimní mráz jsou pozdní jarní mrazíky: květní pupeny jsou založené už z předchozího roku a mrazík v době rašení je dokáže zničit, takže daný rok rostlina nekvete.
Růst je silný, u zapojené rostliny až kolem tří metrů ročně, konečná délka 8 až 10 metrů, ve starých výsadbách i více; rostlina se dožívá mnoha desítek let. S věkem výhony dřevnatějí a mění se v silné těžké kmínky, které se kolem opory stahují jako lano. Opora proto musí být pevná a trvalá: ocelová lanka nebo dráty od průměru 4 milimetrů, u pergol sloupy aspoň 12 krát 12 centimetrů, u fasády kotvení do nosného zdiva. Lehká dřevěná mřížka, plastová síť nebo tenké lanko vzrostlou rostlinu neunesou a praskají; okapy, svody a podstřešní lišty vistárie při zarůstání deformuje a vytrhává, proto se k nim nevede. Semenáče přecházejí do dospělosti dlouho a kvetou až po sedmi, u asijských vistárií i patnácti a více letech, zatímco vegetativně množené rostliny, roubované nebo z řízků, kvetou druhý až čtvrtý rok po výsadbě. Bez řezu rostlina bují do dřeva a listu a kvete málo; udržuje ji dvoufázový řez, letní po odkvětu a zimní v období vegetačního klidu, který soustředí květní pupeny do krátkých útvarů blízko hlavního rámce.
V zahradě se uplatní na pergole, na kovové konstrukci nad terasou, na mohutném oblouku nebo na drátěnce u slunné fasády, kde hrozny visí volně nad hlavou. Vést se dá i jako samostatný kmínek s převislou korunou. Pro malou zahradu bez trvalé konstrukce a pro dřevěné stavby, které nemají nést strom, je nevhodná.
V Japonsku se pěstuje přes 1200 let a pod jménem fuji je zmíněná už v kronice Kodžiki z roku 712. Platila za symbol dlouhověkosti, plodnosti a lásky a stala se ustáleným motivem malby i poezie. V období Edo vznikla místa určená k prohlížení rozkvetlých vistárií, mezi nimi svatyně Kameido Tendžin v dnešním Tokiu; odtud také starý místní název noda fuji. Pojmenované odrůdy tam existují celá století. Rodové jméno Wisteria dal rodu Thomas Nuttall na počest Caspara Wistara, profesora anatomie na Pensylvánské univerzitě. Druhové jméno floribunda znamená hojně kvetoucí a do češtiny se přeneslo jako květnatá. Do Spojených států se druh dostal v roce 1862.