Vistárie křovitá (Wisteria frutescens) je opadavá dřevnatá liána z čeledi bobovitých, pocházející z jihovýchodu Severní Ameriky. Na rozdíl od proslulých asijských vistárií, které se do evropských zahrad dostaly dříve, jde o druh mírnějšího vzrůstu a pozdějšího kvetení — dvě vlastnosti, které z ní v našich podmínkách dělají praktičtější volbu než vistárie čínská.
Šplhá ovíjením: mladé letorosty se točí kolem opory proti směru hodinových ručiček a nemají žádné úponky ani přísavky, takže potřebují pevnou tyč, lano, drát nebo mříž, kolem které se dá otočit — hladká svislá stěna jim nestačí. Listy jsou zpeřené, složené z devíti až patnácti lístků, na jaře svěže zelené, v létě lesklé tmavě zelené, na podzim se barví do žluta a opadávají. Květenství tvoří husté převislé hrozny dlouhé 10 až 15 centimetrů, levandulově fialové až modrofialové, s jemnou, nevtíravou vůní. Proti asijským druhům jsou kratší a kompaktnější, zato se na hroznu otevírají téměř najednou, takže květenství působí celistvě. Po odkvětu dozrávají ploché hladké lusky až dvanáct centimetrů dlouhé, které se na podzim otevírají; semena i lusky jsou jedovaté.
Sezónní průběh je hlavním rozdílem proti asijským vistáriím. Vistárie čínská kvete na holém dřevě ještě před vyrašením listů, a pozdní mrazík jí proto poupata pravidelně bere. Vistárie křovitá nasazuje květ až na letošním, olistěném dřevě a rozkvétá u nás zpravidla v červnu, někdy až do července; riziko poškození mrazem je tím prakticky vyloučeno. Na starších rostlinách se navíc často objeví slabší druhá vlna květu v pozdním létě. Kvést začíná mladá, na rozdíl od semenáčů asijských druhů, které umějí čekat i deset let.
Stanoviště chce slunné, pro bohaté kvetení nejlépe plné slunce; v polostínu roste, ale kvete slaběji. V přírodě obývá vlhké houštiny, bažinaté lesy a břehy toků od Virginie a Illinois po Floridu a Texas, a odpovídá tomu i nárok na půdu: humózní, středně živná, stále mírně vlhká, ale propustná, s pH zhruba 6 až 7. Přemíra dusíku podporuje růst na úkor květu. V prvních letech po výsadbě je potřeba pravidelná zálivka, po zakořenění je rostlina odolnější. Mrazuvzdornost dřeva se uvádí zhruba −23 až −28 °C, tedy zóna 5, což v Česku bohatě stačí.
Vzrůst je střední: liána dosahuje pěti až osmi metrů výšky a dvou až čtyř metrů šířky, v optimálních podmínkách i více. Přirůstá rychle, nedosahuje ale dřevnaté mohutnosti vistárie čínské, která dokáže rozlomit okap i pergolu; kmen zůstává tenčí a šplhání je méně agresivní, takže vyhoví i lehčí konstrukce. Konečné velikosti dosáhne během pěti až deseti let. Tvar a kvetení se udržují řezem dvakrát za rok: po odkvětu se letošní výhony zkracují na pět až šest oček a v zimě znovu na dvě až tři, čímž vznikají krátké květonosné větévky.
V zahradě se uplatní na pergole, loubí, oblouku nad cestou, na pevné mříži u jižní stěny, na sloupku u terasy nebo na vzrostlé dřevině, která poslouží jako živá opora. Vést ji lze i jako volně rostoucí keř nebo ji tvarovat na kmínku do podoby malého stromku, protože pružné výhony vedení dobře přijímají. Hodí se všude tam, kde je žádoucí vzhled vistárie bez její expanzivity — u menších staveb, u dřevěných konstrukcí a v zahradách, kde by asijský druh během několika let působil potíže.
Rod Wisteria pojmenoval americký botanik Thomas Nuttall roku 1818 po Casparu Wistarovi, profesorovi anatomie na Pensylvánské univerzitě; z rozdílu mezi jménem osoby a jménem rodu vznikla pravopisná diskuse, která trvá dodnes. Vistárie křovitá byla přitom prvním popsaným druhem celého rodu a je jeho typovým druhem — evropští botanici ji poznali dříve než asijské příbuzné. Když se na počátku 19. století objevily v Evropě vistárie čínská a japonská s hrozny dlouhými půl metru, americký druh z módy zmizel a na dlouho se z evropských zahrad vytratil. Vrátil se až v posledních desetiletích, kdy se ukázalo, že jeho krotký vzrůst, pozdní kvetení mimo dosah mrazíků a ochota kvést už v mládí jsou v běžné zahradě spíš výhoda.