Višeň obecná 'Morellenfeuer' (Prunus cerasus 'Morellenfeuer') vznikla v Dánsku v padesátých letech 20. století křížením višní 'Ostheimská' a 'Früheste der Mark'. Rozšířila se hlavně v německy mluvících zemích a v Porýní se pěstuje i pro výrobu ovocných šťáv. Původem je tedy skandinávská, i když ji dnes víc znají v Německu.
Tmavě červená, šťavnatá dužnina se snadno odděluje od pecky. Chuť je sladkokyselá s lehkým aroma, vyváženější než u ostře kyselých višní typu 'Fanal', takže plody chutnají i čerstvé. Hlavní uplatnění ale zůstává v kuchyni a tam snadné vypeckování ušetří nejvíc práce: u kompotů, koláčů i moštů bývá odstraňování pecek nejpomalejším krokem.
Sklízí se ve 4. až 5. třešňovém týdnu, zhruba od konce června do začátku července. Plody v koruně dozrávají současně, takže stačí jedna sklizeň místo několika a celou úrodu lze zpracovat v jednom zátahu. Výnosy jsou dobré a vyrovnané.
Opylovač nepotřebuje: je samosprašná a zaplodí i jako jediná višeň na pozemku. Spolu s ranou sklizní ji to předurčuje pro menší zahrady, kde není místo na více odrůd. Další višeň v okolí by násadu ještě zvýšila.
Pěstuje se roubovaná. Na mahalebce (Prunus mahaleb) zůstává strom menší, snáší sušší a vápnitější půdy a dřív začne plodit; na ptáčnici je vzrůstnější, žije déle a hodí se do volné výsadby. V nabídce bývá i jako keřovitý tvar, ze kterého se sklízí pohodlněji.
Višeň plodí hlavně na jednoletém dřevě. Bez pravidelného zkracování odplozených výhonů se plodonosná část koruny posouvá k jejímu okraji a úroda slábne. Řeže se po sklizni, a protože 'Morellenfeuer' zraje brzy, mají rány do zimy dost času se zacelit.
Hlavní hrozbou višní je moniliová hniloba. Poznává se podle náhle zaschlých výhonů s uvadlými listy a podle zmumifikovaných plodů, které visí v koruně přes zimu a na jaře šíří nákazu dál. Ochrana je hlavně mechanická: mumie se sbírají, napadené výhony se vyřezávají do zdravého dřeva a koruna se drží řídká. Pomáhá i vzdušné místo, kde listí po dešti rychle oschne.
Patří na slunce do propustné humózní půdy, která nezůstává dlouho mokrá. Plody se jedí čerstvé nebo se zpracovávají na šťávy, kompoty, džemy, do koláčů a k mražení; čerstvé vydrží jen krátce.
Odrůda vznikla v Dánsku v padesátých letech 20. století spojením dvou starších evropských višní, německé 'Ostheimské', známé od 17. století, a odrůdy 'Früheste der Mark'. Přestože pochází ze Skandinávie, uchytila se hlavně v německy mluvících zemích a v Porýní se stala surovinou pro ovocné šťávy.