Vilín čínský 'Fire Dance' (Loropetalum chinense 'Fire Dance') je stálezelený keř s nezvyklým tvarem květu a s barevným olistěním. Botanicky jde o příbuzného vilínů, se kterými sdílí stužkovité okvětní lístky; v českém obchodním názvosloví se proto vede jako vilín, přestože patří do samostatného rodu.
Habitus je kulovitý, s obloukovitě převisajícími postranními větvemi. Větvení je husté a pravidelné, takže keř drží tvar bez řezu; převislé konce dávají rostlině měkký obrys.
Listy jsou oválné, kožovité, lesklé, dva až pět centimetrů dlouhé. Při rašení mají bronzový až vínový nádech, později přecházejí do olivově zelené s tmavým podtónem. Olistění je stálezelené a rostlina si drží barvu po celý rok, což je vedle květu druhý důvod její obliby.
Kvetení připadá na konec zimy a předjaří. Květy jsou tmavě růžové, vonné a mají zcela nezvyklou stavbu: čtyři úzké, stužkovité okvětní lístky dlouhé zhruba dva centimetry, které vyrůstají ve svazečcích a působí jako roztřepené třásně. Rozkvetlý keř vypadá, jako by byl pokrytý růžovými stužkami. Termín kvetení je mimořádný, protože v tomto období v zahradě kvete jen málokterá dřevina.
Zásadní pěstitelské téma je mrazuvzdornost. Rostlina snese teploty zhruba do minus patnácti až osmnácti stupňů, což v české zahradě znamená, že zimní ochranu nelze podcenit. Ve volné půdě se vysazuje jen v nejteplejších polohách, do závětří u zdi, a kořenový prostor se na zimu zamulčuje a nadzemní část zakryje netkanou textilií. Spolehlivější je pěstování v nádobě s přezimováním ve světlé chladné místnosti nad bodem mrazu.
Stanoviště vyhovuje polostinné. Na plném slunci v kombinaci se suchem listy trpí, v hlubokém stínu naopak slábne kvetení a barva olistění. Nutné je závětří, protože vysoušející zimní vítr poškozuje stálezelené listy stejně jako mráz.
Půda musí být kyselá, propustná a dostatečně vlhká, humózní. Na vápnité půdě rostlina žloutne a strádá; v nádobě se používá substrát pro rostliny kyselých půd a zalévá se měkkou vodou, protože tvrdá vápnitá voda způsobuje chlorózu.
Vzrůst je pomalý až středně rychlý. Konečná velikost dosahuje zhruba jednoho a půl až dvou metrů výšky a podobné šířky; v nádobě zůstává rostlina výrazně menší a v našich podmínkách jí zpravidla omezí velikost i zimní poškození.
Řez není nutný, tvar drží rostlina sama. Na jaře se odstraňují jen zmrzlé a poškozené větve, a to až poté, co je zřejmé, které části skutečně obrazí; předčasné odstranění zdánlivě mrtvých výhonů bývá zbytečné, protože rostlina raší i ze starších částí.
Množení se dělá bylinnými řízky v pozdním létě pod fólií.
V zahradě se odrůda používá jako nádobová rostlina na terasu a k zimní zahradě, v nejteplejších polohách jako solitéra v chráněném koutě a do výsadeb s dřevinami kyselých půd. Kombinuje se s rododendrony, azalkami a kamélií, se kterými sdílí nároky na půdu i na polostín.
Ve výsadbě je vhodné počítat s tím, že rostlina v našich podmínkách zůstane menší, než odpovídá jejímu potenciálu. Zimní poškození se opakuje a keř každý rok část přírůstku ztrácí; místo dvoumetrové solitéry proto vzniká spíše kompaktní nádobová rostlina, což je při plánování kompozice podstatné.
Choroby a škůdci rostlinu prakticky nezatěžují. Nejčastější potíž není biologická, ale pěstitelská: chloróza z vápnité půdy nebo z tvrdé zálivkové vody, která se projeví žloutnutím listové čepele mezi zelenými žilkami. Řešením je okyselení substrátu a zálivka dešťovou vodou.
Rod Loropetalum pochází z Číny, Japonska a severovýchodní Indie, kde roste v podrostu subtropických lesů. Rodové jméno je složeno z řeckých slov pro řemen a okvětní lístek a popisuje stužkovitý tvar květu; ten je společný celé čeledi vilínovitých, ke které patří i pravé vilíny kvetoucí u nás v zimě. Barevné odrůdy s vínovým olistěním a růžovým květem vznikly v druhé polovině dvacátého století a rozšířily se nejprve v Severní Americe, kde se v teplejších státech používají jako běžné zahradní keře; do střední Evropy se dostávají teprve v posledních desetiletích jako nádobové rostliny.