Vajgélie květnatá 'Foliis Purpureis' (Weigela florida 'Foliis Purpureis') je opadavý keř a výchozí odrůda skupiny purpurolistých vajgélií. Pěstuje se přes sto šedesát let a dodnes slouží jako měřítko, se kterým se novější tmavolisté odrůdy srovnávají. Pozor na dvojí nákup: v nabídce je pod jménem 'Purpurea' tatáž rostlina.
List je tmavě zelený s kovovým leskem a purpurovým až hnědým nádechem, nejsytějším na mladých přírůstcích a na plném slunci. Purpur je tu příměsí, ne krycí barvou, a proti novějším purpurolistým odrůdám je vybarvení méně výrazné. V polostínu list zezelená.
Kvete v květnu a červnu, zpravidla tři až čtyři týdny. Květy jsou úzce nálevkovité, zvenčí sytě růžové a uvnitř světlejší, takže rozkvetlý keř působí dvoubarevně; semeníky jsou tmavě purpurové. Vyrůstají po několika v paždí listů na loňských výhonech a obsadí celou jejich délku. Navštěvují je čmeláci i motýli.
Keř roste vzpřímeně a dorůstá 80 až 150 cm na výšku a 80 až 160 cm na šířku. Je tedy menší než zelené vajgélie, mezi purpurolistými odrůdami ale patří k větším a méně kompaktním. Ve srovnávacích výsadbách dopadla hůř než 'Minor Black'; její předností je odolnost a nenáročnost staré, prověřené odrůdy.
Mrazuvzdornost je do -29 °C, zimní ochranu nepotřebuje. Nejsytější list a nejbohatší květ má na slunci, polostín snese za cenu zelenějšího listu a slabšího kvetení. Půda má být středně živná, humózní, propustná a mírně vlhká; na chudém vysychavém místě keř řídne. Trvalé zamokření nesnáší. Chorobami ani škůdci prakticky netrpí a snáší městské prostředí.
Řeže se hned po odkvětu, protože květy sedí na loňském dřevě a jarní zkrácení by je odstranilo. Odkvetlé větvičky se zkracují nad silným postranním výhonem a každý rok se u země vyřežou dvě až tři nejstarší větve, takže se keř průběžně obnovuje.
Uplatní se v popředí keřových skupin, ve smíšených záhonech s trvalkami, v nízkých volně rostoucích plotech a ve velkých nádobách. Tmavý list kontrastuje se žlutolistými dřevinami, jako je tavola 'Luteus' nebo žluté tavolníky, a s okrasnými travami. Ve veřejné zeleni se osvědčuje v zapojených výsadbách, které nevyžadují častou péči.
Odrůda pochází z Francie. Vybrali ji ze semenáčů, které vyrostly z osiva přivezeného z Číny, a v zahradách je známá už před rokem 1857, takže patří k nejdéle pěstovaným vajgéliím vůbec. Samotný druh do evropských zahrad uvedl v polovině 19. století skotský sběratel Robert Fortune. Stará odrůda žije dál i ve svých potomcích: jejím otcem je bíle kvetoucí 'Black and White'.