Udatna lesní (Aruncus dioicus var. aethusifolius) je v této varietě zakrslá korejská rostlina, kterou část literatury vede jako samostatný druh Aruncus aethusifolius. Od statné lesní formy se liší ve všem podstatném: měří zhruba desetinu její výšky, má jemněji dělený list a tvoří kompaktní, dobře ohraničený trs.
Habitus je polokulovitý, hustý a pravidelný. Listy jsou dvakrát až třikrát zpeřené, složené z drobných, hluboce vykrajovaných lístků; celkový dojem je bližší kapradině nebo listu okoličnaté rostliny než růžovité trvalce. Olistění vyrůstá přímo z oddenku a zůstává celistvé od jara do podzimu.
Květenství tvoří vzdušné, nadýchané laty drobných krémově bílých květů, které se zvedají krátce nad listovou hmotu. Rozvíjejí se počátkem až v polovině léta, tedy v červnu a červenci, a v plném květu působí trs jako nízký bílý oblak.
Rostlina je dvoudomá, takže samčí a samičí květy nese na oddělených exemplářích. Samičí rostliny nasazují drobné suché plody, které zůstávají v suchém stavu ozdobné až do zimy a dávají porostu strukturu i mimo vegetační období.
Podzimní zbarvení je u této variety samostatnou hodnotou. Jemný list přechází do oranžové a žluté, na slunnějších místech až do rezavě červené. Barevná fáze trvá několik týdnů a přichází v době, kdy většina stínomilných trvalek už jen zasychá.
Sezonní průběh je proto plynulý. Brzy na jaře raší načervenalé listy, v létě přichází květ, na podzim zbarvení a v zimě zůstávají suchá souplodí. Rostlina nezatahuje předčasně a nevytváří v záhonu prázdné místo, což ji odlišuje od většiny jarních stínomilných trvalek.
Stanoviště vyhovuje polostinné, snese ale i slunné, pokud má dostatek vláhy v půdě. V plném slunci na vysychavém místě list okrajově zasychá; naopak v hlubokém stínu je kvetení slabší a podzimní barva méně výrazná. Vhodným kompromisem je místo se stínem v poledních hodinách.
Půda má být humózní, čerstvě vlhká, propustná a mírně kyselá až neutrální. Rostlina snese i těžší půdu, pokud není trvale rozbahněná; suché písčité podloží jí naopak nevyhovuje a projeví se zkrácením vegetační doby.
Rostlina se hodí i do nádob a truhlíků, protože kořenový systém je kompaktní a rozrůstání pomalé. V nádobě je ale citlivější na vyschnutí a na promrznutí kořenového balu, takže se nádoba na zimu přesouvá k závětrné stěně nebo zapouští do záhonu.
Mrazuvzdornost je vysoká a odpovídá horským podmínkám původního areálu, takže zimní ochranu rostlina nevyžaduje. Chorobami a škůdci prakticky netrpí a trs vydrží na jednom místě dlouhá léta bez nutnosti omlazování.
Množení je možné dělením trsu i výsevem. Semenáče nemusejí být tvarově zcela vyrovnané, protože se v obchodní sadbě běžně kříží s dalšími zakrslými udatnami; dělení trsu proto zůstává jistější cestou k zachování původního vzhledu rostliny.
Konečná velikost je dvacet pět až třicet centimetrů výšky olistění, s květenstvím kolem čtyřiceti centimetrů, při šířce třiceti až pětačtyřiceti centimetrů. Rozrůstání je pomalé a rostlina se nešíří samovolně do okolí ani výběžky, ani vytrvalým samovýsevem.
Praktickou předností je nízká náročnost. Rostlina nepotřebuje pravidelné dělení, nevyžaduje oporu, nezatahuje uprostřed léta ani se nešíří na úkor sousedů, takže se hodí i do výsadeb s omezenou údržbou a do veřejné zeleně.
V zahradě se uplatní jako lem záhonu, v předních partiích stinných výsadeb, ve stinné skalce, u vodních prvků a v nádobách. Dobře funguje s bohyškami, kapradinami, čechravami a ostřicemi, jejichž hrubší nebo naopak trávovitý list tvoří protiklad k jemné kresbě udatny.
Rostlina je endemitem Korejského poloostrova, kde roste v horských lesích a na stinných svazích. Do botanické literatury se dostala počátkem dvacátého století a japonský botanik Takenoshin Nakai ji zařadil do rodu Aruncus. Novější zpracování ji řadí jako varietu široce rozšířeného druhu Aruncus dioicus, obchod i část školek ale dál používají jméno Aruncus aethusifolius. Druhové jméno je popisné a znamená doslova s listy jako Aethusa, tedy jako tetlucha kozí pysk, jednoletý plevel s podobně jemně dělenou natí. Do evropských a severoamerických zahrad se rostlina rozšířila až ve druhé polovině dvacátého století a stala se běžnou složkou stinných výsadeb i podnoží pro další šlechtění zakrslých udaten.