Tymián obecný (Thymus vulgaris) je vytrvalý, hustě rozvětvený polokeř z čeledi hluchavkovitých, doma na suchých kamenitých svazích západního Středomoří; v teplých částech střední Evropy, například na jižním úpatí Alp, zplaněl. V kuchyni jde o jednu z mála bylinek, jejichž aroma vydrží dlouhou tepelnou úpravu, a proto se přidává na začátku vaření, ne až na konci.
Habitus je nízký a kompaktní. Větvičky jsou čtyřhranné, poléhavé až vystoupavé, ve spodní části dřevnaté a krátce chlupaté. Listy vyrůstají křižmostojně, jsou drobné, úzce eliptické až čárkovité, s podvinutým okrajem, na líci šedozelené a na rubu šedobíle plstnaté; právě ta plsť dává celému trsu matný, stříbřitý nádech, kterým se tymián obecný odlišuje od svěže zelených citronových kříženců a plazivých mateřídoušek. Květy jsou drobné, dvoupyské, bílé až narůžovělé a sedí v hustých vrcholových lichopřeslenech. Kvetení se v teplých polohách táhne od května do října, hlavní vlna však připadá na pozdní jaro a začátek léta; kvetoucí trs patří k vydatným pastvám pro včely. Plodem jsou nenápadné tvrdky.
Sezónní průběh je celoroční, protože rostlina zůstává olistěná. Na jaře obráží z loňských výhonů i ze zdřevnatělé báze, v květnu a červnu nejrychleji přirůstá a nať má nejvyšší obsah silice těsně před rozkvětem — na sušení se proto sklízí právě tehdy a nejlépe dopoledne, jakmile oschne rosa. Silice tymiánu obecného není u všech rostlin stejná: rozlišuje se několik chemotypů podle převažující složky, vedle nejznámějšího thymolového jsou to typy karvakrolový, linaloolový, geraniolový, terpineolový a thujanolový, a liší se ostrostí i tóny vůně. Po odkvětu porost dřevnatí a chuť listů hrubne. Přes zimu zůstává olistěný, v holomrazech a při vysoušivém zimním slunci ale konce výhonů namrzají.
Stanoviště vyžaduje plné slunce a teplo, ideálně místo u zdi, u dlažby nebo na svahu. Půda má být mělká, kamenitá nebo písčitá, propustná a spíše chudá, s neutrální až zásaditou reakcí; vápnité podloží odpovídá přirozeným nalezištím. Přehnojená a vlhká půda vede k bujnému, měkkému růstu s podstatně slabším aromatem a horším přezimováním. Po zakořenění je rostlina výrazně suchovzdorná. Uváděná mrazuvzdornost odpovídá zónám 5 až 9; ve střední Evropě je limitem spíš zimní mokro a ledový vítr než nízká teplota sama o sobě.
Konečná velikost je malá: trs dorůstá zhruba deseti až čtyřiceti centimetrů podle podmínek a sestřihu a v šířce se rozkládá na třicet až pětačtyřicet centimetrů. Plné velikosti dosáhne během dvou až tří sezon. Vydatně plodí tři až pět let, pak spodek dřevnatí, trs se rozevírá a řídne; obnovuje se zmlazením do olistěné části nebo novými rostlinami z letních řízků, které lze snadno zakořenit.
V zahradě se uplatní v bylinkovém záhoně, ve skalce, ve štěrkovém záhonu, na koruně suché zídky i jako nízká obruba podél cestiček. Snáší nádobu, pokud má propustný substrát a dostatek slunce, a v truhlíku u kuchyně je po ruce po celý rok. V kuchyni je základním kořením středomořské kuchyně: patří k jehněčímu, drůbeži, luštěninám, k pomalu pečené zelenině, k bramborám, do vývarů, marinád a nálevů, a je součástí směsí bouquet garni i herbes de Provence. Sušená nať si aroma drží beze ztráty přes celou zimu, což je mezi bylinkami spíše výjimka. Ve výsadbě se dobře snáší s levandulí, šalvějí, saturejkou a rozchodníky, jejichž nároky na slunce a suchou propustnou půdu jsou shodné. Pro nádobu stačí objem kolem pěti litrů s výraznou drenážní vrstvou.
Ve starém Řecku se tymián pálil v chrámech jako kadidlo a používal do lázní; platil za bylinu dodávající odvahu. Římané jím provoněli obydlí a ochucovali sýry a likéry a spolu s nimi se rostlina rozšířila z původního západního Středomoří po velké části Evropy. Ve středověku se snítky vkládaly pod polštář proti zlým snům a ženy je dávaly rytířům na cestu, opět s odkazem na odvahu; tymián se pálil i při pohřebních obřadech. Praktičtější stránka pěstování se prosadila v klášterních zahradách severně od Alp a odtud se dostala do zahrad venkovských. Nať s obsahem thymolu je dodnes uznávanou léčivou drogou při onemocnění horních cest dýchacích.