Tymián obecný (Thymus vulgaris) je vytrvalý, hustě větvený polokeř z čeledi hluchavkovitých, doma na suchých kamenitých svazích západního Středomoří; v teplých částech střední Evropy, třeba na jižním úpatí Alp, zplaněl. Mezi bylinkami je výjimkou tím, že jeho vůně vydrží dlouhé vaření, a proto se do hrnce dává hned na začátku.
Trs je nízký a kompaktní. Čtyřhranné větvičky jsou poléhavé až vystoupavé, dole dřevnaté a krátce chlupaté. Drobné křižmostojné listy jsou úzce eliptické až čárkovité, s podvinutým okrajem, nahoře šedozelené a na rubu šedobíle plstnaté. Tato plsť dává rostlině matný stříbřitý nádech, podle kterého se tymián obecný pozná od svěže zelených citronových tymiánů i od plazivých mateřídoušek. Bílé až narůžovělé dvoupyské kvítky sedí v hustých lichopřeslenech; hlavní vlna kvetení připadá na pozdní jaro a začátek léta, v teplých polohách kvete jednotlivě až do října. Pro včely je vydatnou pastvou.
Na jaře obráží z loňských výhonů i ze zdřevnatělé báze a nejrychleji roste v květnu a červnu. Nejvíc silice má nať těsně před rozkvětem a tehdy se na sušení sklízí, nejlépe dopoledne po oschnutí rosy. Sušená nať drží vůni přes celou zimu bez ztráty, což se o většině bylinek říct nedá. Po odkvětu výhony dřevnatí a list hrubne. V zimě zůstává zelený, ale v holomrazech a na vysoušivém zimním slunci konce výhonů namrzají.
Silice není u všech rostlin stejná. Podle převažující složky se rozlišuje několik chemotypů: vedle nejznámějšího thymolového je to karvakrolový, linaloolový, geraniolový, terpineolový a thujanolový. Liší se ostrostí i tóny vůně.
Potřebuje plné slunce a teplo, nejlépe u zdi, u dlažby nebo na svahu. Nejlépe se mu daří v mělké, kamenité nebo písčité, propustné a spíš chudé půdě s neutrální až zásaditou reakcí; vápnité podloží odpovídá jeho domovu. V přehnojené a vlhké půdě roste bujně a měkce, voní méně a hůř přezimuje. Zakořeněný snáší sucho velmi dobře. Je mrazuvzdorný; ve střední Evropě mu víc než mráz škodí zimní mokro a ledový vítr.
Dorůstá deseti až čtyřiceti centimetrů podle podmínek a sestřihu a rozkládá se do šířky třiceti až pětačtyřiceti centimetrů; plnou velikost má za dvě až tři sezony. Nejvíc dává tři až pět let, pak se střed rozevírá a řídne. Obnovuje se zmlazením do olistěné části nebo z letních řízků, které snadno koření.
Hodí se do bylinkového a štěrkového záhonu, do skalky, na korunu suché zídky i jako nízká obruba cestiček. V truhlíku u kuchyně s propustným substrátem a drenáží, kterému stačí kolem pěti litrů, je po ruce celý rok. Je základem středomořské kuchyně: patří k jehněčímu, drůbeži, luštěninám, bramborám a pečené zelenině, do vývarů, marinád a nálevů a do směsí bouquet garni a herbes de Provence. Ve výsadbě ho doprovodí levandule, šalvěj, saturejka a rozchodníky.
Ve starém Řecku se tymián pálil v chrámech jako kadidlo, přidával se do lázní a platil za bylinu, která dodává odvahu. Římané jím provoněli domy a ochucovali sýry a likéry a s nimi se rostlina rozšířila ze západního Středomoří po velké části Evropy. Ve středověku se snítky dávaly pod polštář proti zlým snům a ženy je dávaly rytířům na cestu; pálil se i při pohřbech. Severně od Alp ho pěstovaly nejdřív kláštery a odtud se dostal do venkovských zahrad. Nať s thymolem se dodnes používá jako léčivá droga při nemocech horních cest dýchacích.