Tymián citrónový (Thymus citriodorus) je nízký stálezelený polokeř z čeledi hluchavkovitých. Nevznikl v přírodě jako samostatný druh, je to kříženec tymiánu obecného (Thymus vulgaris) a mateřídoušky vejčité (Thymus pulegioides). Od obou rodičů se liší jasně citronovou vůní, jakou žádný z nich nemá, a právě kvůli ní se pěstuje.
Tvoří nízký, hustý, poléhavý až polštářovitý trs, dole dřevnatý. Čtyřhranné větvičky vystoupají, s věkem se pokládají a kde se dotknou země, zakoření. Vstřícné listy jsou kopinaté až elipticky vejčité, nejvýš asi patnáct milimetrů dlouhé a dva až osm milimetrů široké, s mírně podvinutým okrajem. Jsou svěže zelené a lesklejší než u tymiánu obecného. Drobné dvoupyské květy, světle růžové až narůžověle fialové, sedí v hustých lichopřeslenech na koncích výhonů a od června do září je hojně navštěvují včely a motýli.
Přes zimu zůstává olistěný, listy jen zhrubnou a ztmavnou, a čerstvé lístky se tak dají sklízet celý rok. Nejvíc přirůstá v květnu a červnu, kdy je nať aromatická a ještě měkká. Na sušení se stříhá těsně před rozkvětem, sušená nať ale drží vůni slaběji než tymián obecný. Po odkvětu se trs sestřihne, aby znovu obrazil a uprostřed nedřevnatěl. Jako kříženec se množí jen řízky nebo dělením zakořeněných větviček, ze semene jeho vlastnosti nevzejdou.
Potřebuje plné slunce a teplo, ve stínu prořídne, vytáhne se a vůně zeslábne. Nejlépe roste v chudší písčité nebo kamenité půdě s neutrální až zásaditou reakcí. Hlavním nebezpečím je přemokření a těžký jíl, zvlášť v zimě, kdy mokro spolu s mrazem poškodí kořeny víc než samotný mráz. V propustné půdě je mrazuvzdorný a přezimuje bez potíží; v nádobě a na otevřených místech potřebuje chvojí, které ho chrání i před vysušujícím zimním sluncem.
Trs je vysoký deset až třicet centimetrů podle toho, jak často se stříhá, a široký dvacet až třicet, plné velikosti dosáhne za dvě sezony. Po třech až čtyřech letech spodek zdřevnatí a prořídne a porost se obnovuje zmlazením do olistěné části nebo mladými rostlinami z řízků.
Patří na okraj bylinkového záhonu, do skalky, do spár suché zídky, k cestičkám a do truhlíků u kuchyně. Občasné šlápnutí vydrží, takže se hodí i do štěrku mezi šlapáky. V kuchyni doprovází ryby, mořské plody, drůbež, pečenou zeleninu a brambory a patří do marinád, bylinkového másla a čajů. Citronový tón se dlouhým varem ztrácí, proto se nať přidává až ke konci. Nádoba o objemu tří až pěti litrů s drenáží stačí; v mělké misce kořeny v létě přehřívají a v zimě promrzají. Ve výsadbě se snese s levandulí, šalvějí, saturejkou a rozchodníky.
Citronově vonící tymián se v evropských zahradách pěstuje nejméně od roku 1596, tedy přes čtyři staletí. Dlouho se vedl jako samostatný druh, než se ukázalo, že jde o křížence tymiánu obecného a mateřídoušky vejčité. Za tu dobu z něj zahradníci vybrali řadu odrůd se žlutými, bílými nebo skvrnitými listy, které se dnes pěstují vedle původní zelené rostliny a stejně jako ona se množí jen řízky.