Tymián citrónový (Thymus × citriodorus) je nízký stálezelený polokeř z čeledi hluchavkovitých, který nevznikl v přírodě jako samostatný druh, ale jako kříženec tymiánu obecného (Thymus vulgaris) a mateřídoušky vejčité (Thymus pulegioides). Databáze Plants of the World Online jej vede právě jako hybrid pod jménem Thymus × citriodorus (Pers.) Schreb.; starší literatura a část obchodní praxe jej uvádí bez křížku jako druh a taxonomické zařazení zůstává předmětem diskuse, protože analýzy DNA docházejí k různým závěrům. Pro pěstitele je podstatnější, že jde o rostlinu s vlastní, jasně citronovou vůní, jakou žádný z rodičů nemá.
Trs je nízký, hustý, poléhavý až polštářovitý, ve spodní části dřevnatý. Větvičky jsou čtyřhranné, vystoupavé, s věkem se pokládají a v místě dotyku s půdou zakořeňují. Listy vyrůstají vstřícně, jsou kopinaté až elipticky vejčité, dlouhé zhruba do patnácti milimetrů a dva až osm milimetrů široké, celokrajné, s mírně podvinutým okrajem, svěže zelené a lesklejší než u tymiánu obecného. Po rozemnutí se z nich uvolní výrazný citronový tón položený na kořenitém tymiánovém základu. Květy jsou drobné, dvoupyské, světle růžové až narůžověle fialové a sedí v hustých vrcholových lichopřeslenech; kvetení probíhá od června do září a kvetoucí trs je hojně navštěvovaný včelami a motýly.
Sezónní průběh odpovídá stálezelené bylině. Rostlina zůstává olistěná i v zimě, jen listy zhrubnou a ztmavnou; hlavní přírůstek přichází v květnu a červnu, kdy má nať také nejvyváženější poměr mezi aromatem a měkkostí. Na sušení se sklízí těsně před rozkvětem. Po odkvětu se porost sestřihává, aby znovu obrazil a nedřevnatěl uprostřed. Protože jde o křížence, semena nepřenášejí vlastnosti mateřské rostliny a množí se výhradně vegetativně, řízky nebo dělením zakořenělých větviček.
Stanoviště vyžaduje plné slunce a teplo; ve stínu trs prořídne, výhony se protáhnou a vůně zeslábne. Půda má být propustná, spíše chudší, písčitá až kamenitá, s neutrální až zásaditou reakcí. Přemokření a těžké jílovité podloží jsou hlavním rizikem, a to zejména v zimě, kdy kombinace mokra a mrazu poškodí kořeny víc než samotné nízké teploty. Ve střední Evropě je kříženec přezimující a v propustné půdě otužilý, v nádobě a v exponovaných polohách však potřebuje krytí chvojím a ochranu před zimním sluncem, které vysušuje listy.
Konečná velikost je malá: trs dosahuje výšky zhruba deseti až třiceti centimetrů podle toho, jak často se stříhá, a v šířce se rozrůstá na dvacet až třicet centimetrů. Plné velikosti dosáhne během dvou sezon. Po třech až čtyřech letech spodek dřevnatí a řídne, proto se porost obnovuje zmlazením do olistěné části nebo novými řízky.
V zahradě se uplatní na okraji bylinkového záhonu, ve skalce, ve spárách suché zídky, podél cestiček a v nádobách a truhlících u kuchyně, odkud se dá celoročně sklízet. Snáší občasné sešlápnutí, takže se používá i do štěrkových ploch mezi šlapáky. V kuchyni doprovází ryby, mořské plody, drůbež, pečenou zeleninu a brambory, hodí se do marinád, do másla a do bylinkových čajů; jemnější citronový tón se ztrácí dlouhým varem, proto se přidává až ke konci úpravy. Sušená nať si aroma drží slabší než u tymiánu obecného, zato v zimě lze sklízet čerstvé listy přímo z trsu. Pro nádobu stačí objem kolem tří až pěti litrů s výraznou drenážní vrstvou; v mělké misce kořeny v létě přehřívají a v zimě promrzají. Ve výsadbě se dobře snáší s levandulí, šalvějí, saturejkou a rozchodníky, které mají shodné nároky na slunce a suchou propustnou půdu.
Citronově vonící tymián se v evropských zahradách pěstuje doloženě přinejmenším od roku 1596, kdy se objevuje v soupisech pěstovaných rostlin, dlouho předtím, než se ujasnilo, o jakou rostlinu vlastně jde. Jméno citriodorus je latinské a znamená citronově vonící. Po celá staletí byl veden jako samostatný druh; teprve srovnávací studie ukázaly, že jde o křížence tymiánu obecného a mateřídoušky vejčité, a databáze Kew Gardens jej dnes uvádí s křížkem v názvu. Z původní rostliny vzniklo množství kultivarů se žlutými, bílými nebo skvrnitými listy, které se v obchodní síti prodávají pod celou řadou jmen, a právě tato pestrost přispěla k dlouhotrvajícím nejasnostem v pojmenování.