Třapatka okázalá (Rudbeckia speciosa) je severoamerická trvalka z okruhu třapatky lesklé a v zahradnické praxi se s ní lze setkat pod dvěma jmény. Starší botanický název Rudbeckia speciosa Wenderoth používají databáze Kew Gardens jako přijatý název druhu, zatímco severoamerická květena Flora of North America i většina školek ji vedou jako varietu Rudbeckia fulgida var. speciosa; v anglicky psaných katalozích se objevuje také jako Rudbeckia newmanii, odtud anglické jméno Newman's coneflower. Jde o planý taxon, ne o šlechtěnou odrůdu, takže rostliny množené semenem se navzájem mírně liší.
Od nejrozšířenější zahradní třapatky, tedy od odrůdy 'Goldsturm', ji odlišuje několik znaků. Úbor je větší, obvykle kolem osmi centimetrů, a paprsky jsou užší, delší a zřetelněji odstávají, takže květ působí hvězdicovitě spíš než plně. Barva je sytě zlatožlutá až oranžově žlutá, terč tmavě hnědý až černohnědý a v plném květu vystouplý. Listy jsou tmavě zelené, drsně chlupaté; přízemní jsou vejčité a dlouze řapíkaté, lodyžní užší, kopinaté a na okraji výrazně zubaté, což je nejspolehlivější poznávací znak proti ostatním varietám třapatky lesklé. Lodyhy jsou tuhé, drsné a v horní části rozvětvené.
Hlavní praktický rozdíl je ale v čase. Zatímco 'Goldsturm' nastupuje už v polovině července, třapatka okázalá rozkvétá teprve v srpnu a kvete do října, tedy do doby, kdy už většina letních trvalek dohořela. V záhoně proto slouží k prodloužení žluté fáze pozdního léta a podzimu, ne k jejímu zahájení. Po odkvětu zůstávají na tuhých lodyhách tmavé kulovité nažky, které přes zimu drží tvar, snášejí sníh a živí semenožravé ptáky. Na podzim listy hnědnou a nadzemní část zatahuje, na jaře raší rostlina pozdě.
Stanovištěm je plné slunce nebo mírný polostín. Půda má být běžná zahradní, hlinitá nebo jílovitá, čerstvě vlhká až mírně vlhká a propustná, reakce je lhostejná, od kyselé po zásaditou. Rostlina je vlhkomilnější než většina záhonových trvalek, protože v domovině roste na vlhčích loukách, na lemech a v nivách; v dlouhém suchu zasychají okraje listů a kvetení se zkrátí. Zavedený porost přesto kratší sucho přečká. Mrazuvzdornost odpovídá zhruba -20 °C a rostlina nepotřebuje zimní krytí.
Konečná velikost se v pramenech liší nezvykle silně. Německé školky a databáze veřejných zahrad uvádějí výšku kolem 70 centimetrů a šířku kolem 50 centimetrů, britská Královská zahradnická společnost naopak udává až 1,4 metru. Rozdíl je dán jednak tím, že jde o plané, semenem množené rostliny s přirozeným rozptylem, jednak vlhkostí a živinami: ve vlhké a živné půdě rostlina vyžene výrazně výš než v suchém záhoně. Pro běžnou středoevropskou výsadbu je realistický odhad 60 až 90 centimetrů. Rostlina se rozrůstá krátkými podzemními oddenky a pozvolna se zapojuje do plochy, oddenky jsou však krátké a porost nezaplevelí okolí.
V zahradě má rostlina uplatnění především v rozvolněných, přírodě blízkých výsadbách a v prérijních záhonech, kde se velké žluté hvězdy opírají o svislé linie ozdobnic, proso prutnaté a bezkolence. Ve smíšeném záhoně tvoří pozdní patro spolu s hvězdnicemi, sápou, zavinutkou, ořechatcem a krvavci; modré šalvěje a kakosty žlutou barvu vyvažují. Uplatní se také jako řezaná květina s dlouhou trvanlivostí a ve větších nádobách. Pro souvislý porost se počítá pět až sedm rostlin na metr čtvereční. Úbory jsou silně nektarodárné, lákají včely, čmeláky i motýly, a pozdní doba květu má v této roli zvláštní váhu, protože v srpnu a září už jiných zdrojů nektaru ubývá.
Rod Rudbeckia pojmenoval Carl Linné po dvou švédských botanicích, otci a synovi Olofu Rudbeckovi, z nichž starší založil botanickou zahradu v Uppsale a mladší byl Linného učitelem. Druhové jméno speciosa znamená okázalá nebo nápadná a odkazuje na velikost úborů; jméno popsal německý botanik Georg Wilhelm Franz Wenderoth. Taxonomické postavení rostliny se mění podle školy: Kew Gardens ji v databázi Plants of the World Online vede jako samostatný druh Rudbeckia speciosa, americká Flora of North America jako Rudbeckia fulgida var. speciosa, tedy jako jednu ze šesti až sedmi variet proměnlivé třapatky lesklé. Rostlina pochází z východu Severní Ameriky a do evropských zahrad se dostala v devatenáctém století.