Topol černý 'Italica' (Populus nigra 'Italica') je sloupovitý kultivar topolu černého z čeledi vrbovitých, v literatuře uváděný také jako Populus nigra var. italica nebo pod staršími jmény Populus pyramidalis a Populus fastigiata. Jde o rychle rostoucí strom první velikosti s velmi úzkou korunou, který se v krajině používá především tam, kde je potřeba získat výšku a clonu v krátkém čase.
Habitus je nezaměnitelný. Kmen je rovný, v dospělosti nápadně boulovitý a s četnými výrůstky, větve odstupují pod ostrým úhlem a stoupají téměř souběžně s kmenem, takže koruna tvoří úzký sloup, který se s věkem ve spodní části rozšiřuje. Listy jsou kosočtverečné až široce trojúhelníkovité, na dlouhých zploštělých řapících, takže se při sebemenším větru natáčejí a celý strom charakteristicky šumí. Při rašení mají hnědozelený nádech, v létě jsou sytě zelené a na podzim se barví do žlutozelené až žluté. Kvete časně, v únoru až březnu, ještě před rašením, převislými červenavými jehnědami. Protože jde o samčí klon, nevznikají tobolky ani chmýřitá semena, což je proti samičím topolům praktická výhoda.
Sezónní průběh je časný: raší dříve než většina listnáčů, což ho zároveň vystavuje pozdním mrazům, na které je citlivý. V zimě zůstává nápadná holá silueta, která v otevřené krajině funguje jako orientační bod.
Stanoviště vyžaduje plné slunce. Nejlépe prospívá na hlubokých, výživných a vlhkých půdách, snáší mokro i krátkodobé zaplavení, naopak sucho nese špatně. Je odolný vůči větru a posypové soli, mrazuvzdornost odpovídá zóně 4, tedy zhruba −34 až −29 °C, takže mráz pro něj v Česku není omezením. Zdravotně je nejcitlivější na listovou skvrnitost, středně citlivý na rez a poměrně odolný proti bakteriální rakovině; starší stromy běžně napadají rakovinná onemocnění kmene a větví, která zkracují jejich životnost.
Vzrůst je rychlý — v mládí přírůstky běžně přesahují metr za rok — a konečná velikost je pro zahradní měřítko značná: dvacet až třicet metrů výšky při šířce koruny pouhých tří až pěti metrů. S rychlým růstem souvisí i kratší životnost: stromy obvykle chátrají po třech až pěti desetiletích, řada jedinců dříve.
S touto dřevinou jsou spojena konkrétní rizika, která je nutné zvážit před výsadbou. Dřevo je měkké a křehké, takže při vichřici, námraze a mokrém sněhu dochází k lámání větví a poškození koruny; z tohoto důvodu se topol 'Italica' nedoporučuje do uličních stromořadí, k parkovištím, dětským hřištím ani do blízkosti budov. Kořenový systém je rozsáhlý a mělký, aktivně vyhledává vodu a šíří se daleko za průmět koruny, takže může poškozovat zpevněné plochy, drenáže, kanalizaci a základy; strom nesnáší zadláždění a vyžaduje dostatek prostoru jak nad zemí, tak pod ní. Od budov, sítí a zpevněných ploch se proto počítá s odstupem orientačně nejméně patnácti až dvaceti metrů. Z kořenů navíc vyrážejí výmladky.
Použití je tedy dané: velké pozemky, větrolamy a protivětrné clony u polí a sadů, břehové porosty, parky, průmyslové a rekultivované plochy, široké bulváry a rychlé optické clony u nevzhledných staveb. Ve skupině nebo v řadě s rozestupem tří až pěti metrů vytvoří během několika let souvislou zelenou stěnu. Do běžné rodinné zahrady se nehodí; kdo hledá podobnou svislou linii v malém prostoru, sáhne spíše po sloupovitých habrech, jeřábech nebo dubech, které rostou pomaleji, ale bezpečněji a déle.
Sloupovitá forma topolu černého se objevila na počátku 18. století v severoitalské Lombardii jako mutace domácího topolu; odtud pochází kultivarové jméno 'Italica' i anglické označení Lombardy poplar. Protože jde o samčí rostlinu, nedá se množit ze semen a od počátku se šíří výhradně řízky — všechny stromy na světě jsou proto klony jediného původního jedince. Do Anglie se dostal roku 1758 a během několika desetiletí se rozšířil po celé Evropě a dále do Ameriky a Austrálie. Ve střední Evropě se od 19. století vysazoval podél cest, hrází a mezí, kde se jeho silueta stala trvalou součástí kulturní krajiny.