Tavolník van Houttův (Spiraea vanhouttei) je opadavý keř z čeledi růžovitých a zahradní kříženec dvou asijských druhů — tavolníku kantonského (Spiraea cantoniensis) a tavolníku trojlaločného (Spiraea trilobata). V sortimentu drží místo už více než sto šedesát let a stále patří mezi nejčastěji sázené jarní keře v ulicích, parcích i na venkovských zahradách. Důvod je prostý: kombinuje mimořádně bohaté kvetení s naprostou nenáročností.
Habitus je široce rozložitý, ploše polokulovitý, s větvemi, které nejprve stoupají a pak se v oblouku sklánějí až k zemi. Starší keř tvoří hustou, převislou kupoli. Letorosty jsou tenké, hnědočervené a lehce hranaté. Listy jsou střídavé, na dlouhých větvích široce eliptické až kosníkovité, tupě zubatě laločnaté, často výrazně trojlaločné, až tři a půl centimetru dlouhé a dva a půl centimetru široké; svrchu jsou tmavě zelené, na rubu modrozelené. Květy jsou drobné, čistě bílé, s pěti okrouhlými korunními lístky, a sestavené do hustých polokulovitých chocholíků o průměru čtyři až šest centimetrů. Chocholíky sedí po celé délce loňských výhonů, takže větev vypadá jako bílá šňůra. Kvetení nastupuje koncem května a trvá zhruba do poloviny června. Plody jsou nenápadné suché měchýřky bez okrasné hodnoty.
Sezonní průběh má dvě silná období. První je jarní kvetení, kdy keř na dva až tři týdny zcela zbělá. Druhé přichází na podzim, kdy se olistění barví oranžově žlutě až měděně a drží barvu poměrně dlouho. Přes léto zůstává keř klidnou zelenou hmotou s modravým nádechem, v zimě pak sítí obloukovitých větví, na kterých se drží sníh.
Stanoviště vyhovuje slunné až mírně polostinné; v hlubším stínu kvetení výrazně slábne a keř se rozvolňuje. Nároky na půdu jsou minimální — roste v každé běžné zahradní zemině, snáší vápno i sušší, propečená místa a poradí si s ulehlou půdou u komunikací. Trvale zamokřená stanoviště jsou jedinou výraznou překážkou. Mrazuvzdornost je plná a spolehlivá v celém Česku včetně horských poloh. Keř dobře snáší městské prostředí, exhalace i zasolení, což je hlavní důvod jeho masového uplatnění ve veřejné zeleni.
Vzrůstem jde o středně velký až velký keř. Výška se obvykle pohybuje mezi dvěma a dvěma a půl metru, ve starším věku i výš; šířka bývá stejná nebo o něco větší než výška, takže je potřeba počítat s prostorem. Bruns uvádí, že po deseti letech měří keř zhruba jeden osmdesát až dva dvacet, po dvaceti pěti letech dva dvacet až dva osmdesát. Řez snáší velmi dobře, včetně tvrdého zmlazení. Klíčové je načasování: keř kvete na loňském dřevě, takže se řeže hned po odkvětu — jarní řez o kvetení připraví. Zestárlé rostliny se zmlazují sesazením, po němž spolehlivě obrazí od paty.
Uplatnění je široké. Sází se jako solitéra na trávník, do volně rostoucích i stříhaných živých plotů, do skupinových výsadeb podél cest a parkovišť, na svahy k zpevnění půdy a do stinnějších rohů zahrad, kde jde o objem zeleně. Převislý tvar vynikne na okraji opěrné zdi nebo na hraně terasy, odkud mohou větve volně splývat. Ke kombinaci se hodí šeříky, pustoryly, kaliny, zlatice a nízké jehličnany. Květy vyhledávají včely a další opylovači, hustý keř slouží ptákům jako úkryt i hnízdiště. Kvůli rozměrům se do malých předzahrádek hodí spíš kompaktnější odrůdy typu 'Gold Fountain'; základní kříženec potřebuje plochu, na které se převislý tvar rozvine celý.
Kříženec vypěstoval kolem roku 1862 školkař Billiard ve Fontenay-aux-Roses u Paříže zkřížením tavolníku kantonského z jihovýchodní Číny s tavolníkem trojlaločným ze Střední Asie a jižní Sibiře. Jméno dostal po Louisi van Houtteovi, belgickém zahradníkovi, školkaři a vydavateli, jehož gentský podnik patřil v polovině 19. století k nejvlivnějším v Evropě; van Houtte vydával obrazový časopis Flore des serres et des jardins de l'Europe, který uváděl nové rostliny na trh. Kříženec se od francouzských a belgických školek rozšířil po celém mírném pásu a v mnoha zemích, včetně Česka, se stal typickým keřem předzahrádek a železničních stanic.