Tavolník niponský 'Snowmound' (Spiraea nipponica 'Snowmound') je opadavý keř z čeledi růžovitých a jeden z nejosvědčenějších bíle kvetoucích tavolníků. Kultivar byl vybrán pro kompaktní klenutý růst a mimořádnou bohatost květu: koncem jara se keř skutečně podobá sněhové kupě, jak slibuje anglické jméno. Britská Královská zahradnická společnost mu udělila ocenění Award of Garden Merit, tedy potvrzení spolehlivosti v běžných zahradních podmínkách.
Keř roste hustě, s větvemi zprvu vzpřímenými a později elegantně obloukovitě převislými, takže i bez řezu vytváří pravidelnou poduškovitou až kupovitou siluetu. Listy jsou drobné, obvejčité, jen dva až tři centimetry dlouhé, na líci tmavě modrozelené — tmavší a chladnější tón olistění je pro druh typický a tvoří výborné pozadí bílému květu. Kvete na přelomu května a června: po celé délce loňských větví se otevírají polokulovité chocholíky drobných pětičetných, čistě bílých kvítků se žlutozelenými středy. Květů je takové množství, že větve pod jejich vahou mírně poklesnou a olistění téměř zakryjí; keř v plném květu je zdrojem pastvy pro včely a vyhledávají jej i motýli. Chocholíky měří tři až pět centimetrů v průměru a sedí na krátkých olistěných postranních větévkách, takže vytvářejí souvislý bílý pás po celé délce loňského přírůstku; vůně je slabá, medová. Po odkvětu zůstává úhledný tmavozelený keř, na podzim listy přecházejí do žlutavých tónů a opadávají.
Zásadní pěstitelská informace se týká řezu: 'Snowmound' kvete na dřevě z předchozího roku. Prořezává se proto hned po odkvětu, kdy se odstraní odkvetlé partie a případně několik nejstarších větví u země; jarní řez by keř připravil o květ. Zásahy ale nejsou nutné každý rok — kultivar drží pěkný tvar sám a zmlazuje se jen jednou za několik let.
Stanoviště vyhovuje slunné až lehce polostinné; na plném slunci je květ nejbohatší. Na půdu je keř nenáročný, roste v jakékoli běžné, propustné zahradní zemi, snáší i chudší a sušší podmínky, městské prostředí a krátkodobé přísušky. Mrazuvzdornost je vynikající, zhruba do −30 °C, takže se hodí i do drsných poloh a otevřené krajiny bez jakékoli zimní ochrany. Snáší široké rozpětí půdní reakce od kyselé po vápenitou, nevyhovuje mu jedině trvale zamokřená a zhutnělá zemina. Chorobami trpí zřídka; na oslabených keřích se občas objeví mšice na koncích výhonů nebo padlí v uzavřených, špatně provětraných výsadbách.
Vzrůstem jde o středně velký keř: dorůstá zpravidla 120 až 180 centimetrů výšky a podobné, časem o něco větší šířky. Roste středně rychle a plné velikosti dosahuje během pěti až sedmi let; ve starším věku a v příznivých podmínkách přesáhne i dva metry, s čímž se počítá při volbě odstupu kolem 150 centimetrů. Kořenový systém je hustý a mělký, což keři pomáhá zpevňovat mírné svahy.
V zahradě má 'Snowmound' široké pole působnosti. Vysazuje se jako solitéra na trávníku, kde jeho klenutá silueta vynikne ze všech stran, do smíšených skupin dřevin, k terasám a vstupům i do volně rostoucích, nestříhaných živých plotů, kde na přelomu jara a léta vytvoří souvislou bílou stěnu. Dobře snáší i tvarování, ačkoli pravidelným střihem přichází o část květu. V kombinacích se osvědčuje vedle šeříků, vajgélií a pozdějších letních tavolníků, které štafetu kvetení převezmou; podsadit jej lze geraniem, kakostem nebo nižšími travami. Uplatní se rovněž ve veřejné zeleni, kde se cení jeho odolnost a minimální nároky na údržbu. Pro zahrady, kde má jarní bílý květ tradici — vedle třešní, kdoulovců a kalin — je tento tavolník praktickou, drobnolistou a zcela mrazuvzdornou stálicí.
Spiraea nipponica pochází z Japonska, kde roste na skalnatých stráních ostrova Šikoku; druhové jméno nipponica i český přívlastek niponský odkazují na japonské jméno země Nippon. Do evropských zahrad se druh dostal koncem 19. století. Kultivar 'Snowmound' — anglicky „sněhová kupa" — byl vyselektován ve školkařské praxi jako kompaktnější a bohatěji kvetoucí forma, v literatuře bývá spojován s formou tosaensis, popsanou podle japonské provincie Tosa. Rodové jméno Spiraea pochází z řeckého speira, věnec či spirála, podle ohebných větví, z nichž se ve starověku vily věnce; české jméno tavolník přešlo na rod ze staršího lidového názvosloví dřevin s tuhým dřevem.