Svíčkovec Lindheimerův (Gaura lindheimeri) je vytrvalá bylina z čeledi pupalkovitých, doma v jižním Texasu a Louisianě, kde roste na prériích, v prosvětlených borech a na okrajích tůní. Jméno rodu Gaura dnes botanika už nepoužívá: revize čeledi od W. L. Wagnera a P. C. Hocha druh přeřadila mezi pupalky a platným jménem je Oenothera lindheimeri. Zahradnický sortiment i většina školek zůstávají u staršího jména Gaura lindheimeri, jde ale o jednu a tutéž rostlinu.
Trs je keříčkovitý a hustě větvený, vyrůstá z tlustého kůlového kořene, který jde hluboko do podloží. Listy jsou kopinaté, jeden až devět centimetrů dlouhé, na okraji hrubě zubaté, jemně chlupaté a matně modrozelené; na suchém a chladném stanovišti se přibarvují do vínově hnědé. Z trsu vybíhají tenké, řídce olistěné a mnohokrát větvené laty dlouhé třicet až šedesát centimetrů. Na nich sedí jednotlivé čtyřčetné květy o průměru dvou až tří centimetrů: poupě je růžové, rozvitý květ bílý a před opadem se opět narůžoví, takže na jedné latě jsou současně tři odstíny. Osm dlouhých nitkovitých tyčinek vybíhá daleko z květu a dává mu obrys drobného motýla. Jednotlivý květ vydrží jeden den, poupat je však v latě mnoho a rozvíjejí se postupně. Plodem je tvrdá, oříšku podobná tobolka dozrávající do šedohněda.
Kvetení začíná v červnu až červenci a končí až prvním mrazem; v mírném podzimu tedy sezona trvá čtyři měsíce v kuse. Zralé tobolky vysypávají semena a rostlina se v propustné půdě ochotně vysévá, takže výsadba se sama obnovuje. Na podzim nadzemní část zasychá, suché laty ale ve výsadbě drží strukturu a odstraňují se až na jaře, protože dřevnatějící báze výhonů chrání kořenový krček před střídáním mrazu a oblevy. Rostlina nasazuje květ i v prvním roce po výsadbě a v teplé poloze kvete už koncem června.
Stanovištěm je plné slunce a propustná, písčitá až štěrkovitá, spíše chudá a sušší půda; těžkou zeminu je nutné odlehčit pískem nebo štěrkem. Hluboký kůlový kořen dělá z rostliny dobrého snašeče letního sucha i horka, zároveň ale znamená, že přesazování starších trsů a dělení se nedaří. Místo má být kromě slunečné polohy i chráněné před větrem, protože tenké laty se v nárazech lámou. Údaje o mrazuvzdornosti se rozcházejí: severoamerické prameny uvádějí zóny 5 až 9, německé školky opatrněji zónu 7, tedy zhruba do -18 °C. Rozdíl nedělá samotný mráz, ale zimní vlhko - v mokré a ulehlé půdě kořen hnije. Ve středoevropských podmínkách je proto svíčkovec krátkověkou trvalkou, která vydrží tím déle, čím sušší je zimní stanoviště; suché zimování je u něj důležitější než zimní kryt.
V květu měří rostlina obvykle 60 až 100 centimetrů, planý druh v areálu dorůstá 50 až 150 centimetrů. Šířka trsu se pohybuje kolem 30 až 60 centimetrů, na doporučený rozestup 40 centimetrů připadá zhruba sedm rostlin na m2. Výsadba se zakládá na jaře, aby rostlina do zimy zakořenila.
V zahradě se svíčkovec uplatní tam, kde má být lehkost a dlouhé kvetení: ve štěrkových a stepních záhonech, v prosluněných předzahrádkách, v nádobách a v kombinaci s levandulí, rozchodníky, kavyly a ozdobnicemi. Vzdušná lata působí jako závoj mezi kompaktními trsy a tlumí jejich obrys. Protože trs zůstává řídký a průsvitný, snese i výsadbu v první řadě záhonu, aniž by zakryl to, co roste za ním. Květy jsou dobrou pastvou pro včely a motýly a laty se hodí i do vázy.
Druh popsali George Engelmann a Asa Gray jako Gaura lindheimeri a pojmenovali jej po Ferdinandu Lindheimerovi (1801-1879), botanikovi německého původu, který po odchodu do Ameriky systematicky sbíral texaskou flóru právě pro Graye a Engelmanna; pro množství nových druhů z jeho sběrů se mu říká otec texaské botaniky. Do zahrad se rostlina dostala kolem roku 1850. Novější revize čeledi pupalkovitých, kterou provedli W. L. Wagner a P. C. Hoch, rod Gaura zrušila a druh přeřadila do rodu pupalka jako Oenothera lindheimeri; obchodní sortiment starší jméno drží dodnes. České jméno svíčkovec i německé Prachtkerze míří na vzpřímené, štíhlé laty připomínající svíci.