Svíčkovec Lindheimerův (Gaura lindheimeri) je vytrvalá bylina z čeledi pupalkovitých, doma v jižním Texasu a Louisianě, kde roste na prériích, ve světlých borech a na okrajích tůní. V zahradě se pěstuje pro vzdušné laty s drobnými motýlovitými květy, které se od června do prvních mrazů otevírají jeden po druhém.
Trs je keříčkovitý a hustě větvený a vyrůstá z tlustého kůlového kořene, který sahá hluboko do podloží. Listy jsou kopinaté, jeden až devět centimetrů dlouhé, hrubě zubaté, jemně chlupaté a matně modrozelené; na suchém a chladném místě se přibarvují do vínově hnědé. Z trsu vybíhají tenké, řídce olistěné a mnohokrát větvené laty dlouhé třicet až šedesát centimetrů. Sedí na nich jednotlivé čtyřčetné květy o průměru dvou až tří centimetrů. Poupě je růžové, rozvitý květ bílý a před opadem se znovu narůžoví, takže na jedné latě jsou současně tři odstíny. Osm dlouhých nitkovitých tyčinek vybíhá daleko z květu a dává mu obrys drobného motýla. Plodem je tvrdá tobolka podobná oříšku.
Každý květ vydrží jen den, poupat je ale v latě mnoho. Kvetení začíná v červnu až červenci a končí až prvním mrazem, v mírném podzimu tedy trvá čtyři měsíce bez přestávky. Kvete už v prvním roce po výsadbě, v teplé poloze koncem června. V propustné půdě se ochotně vysévá a výsadba se sama obnovuje. Suché laty se na podzim nechávají stát a odstraňují se až na jaře, protože dřevnatějící báze výhonů chrání kořenový krček při střídání mrazu a oblevy.
Potřebuje plné slunce a teplé místo chráněné před větrem, tenké laty se v nárazech lámou. Půda má být propustná, písčitá až štěrkovitá, spíše chudá a sušší; těžkou zeminu je nutné odlehčit pískem nebo štěrkem. Hluboký kořen dobře snáší letní sucho i horko, zároveň ale znamená, že starší trsy přesazování ani dělení nesnesou. Mrazuvzdornost je do -18 °C. Víc než mráz však rozhoduje zimní vlhko, protože v mokré a ulehlé půdě kořen hnije. U nás je proto svíčkovec krátkověkou trvalkou, která vydrží tím déle, čím sušší má zimní stanoviště; suché zimování je pro něj důležitější než kryt.
V květu měří 60 až 100 cm a trs je 30 až 60 cm široký. Při rozestupu 40 cm se počítá zhruba sedm rostlin na m2. Sází se na jaře, aby rostlina do zimy zakořenila.
Hodí se všude, kde je žádoucí lehkost a dlouhé kvetení: do štěrkových a stepních záhonů, do prosluněných předzahrádek a do nádob, spolu s levandulí, rozchodníky, kavyly a ozdobnicemi. Vzdušné laty působí jako závoj mezi kompaktními trsy a změkčují jejich obrys. Protože trs zůstává řídký a průsvitný, snese i první řadu záhonu a nezakryje, co roste za ním. Květy jsou dobrou pastvou pro včely a motýly a laty se hodí i do vázy.
Druh popsali George Engelmann a Asa Gray a pojmenovali jej po Ferdinandu Lindheimerovi (1801-1879). Lindheimer byl botanik německého původu, který po odchodu do Ameriky soustavně sbíral texaskou flóru právě pro Graye a Engelmanna; pro množství nových druhů z jeho sběrů se mu říká otec texaské botaniky. Do zahrad se svíčkovec dostal kolem roku 1850. České jméno míří na vzpřímené, štíhlé laty, které připomínají svíci.