Suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum) je vytrvalá bylina z čeledi šáchorovitých, tedy příbuzná ostřicím, nikoli travám v úzkém slova smyslu. Roste na celé severní polokouli — v Evropě, ve střední a severní Asii i v Severní Americe — a je typickým druhem vrchovišť, rašelinných borů a rašelinných smrčin. V Česku se vyskytuje roztroušeně od pahorkatin až po horské polohy. Pro zahradu jde o rostlinu úzce vázanou na kyselé, trvale mokré prostředí; mimo ně dlouhodobě neobstojí.
Roste hustě trsnatě a starší rostliny tvoří v porostu pevné, vyvýšené bulty. Listy jsou přízemní i lodyžní, velmi úzké, štětinovité, světle zelené a měkce převislé; listová část trsu dosahuje zhruba 40 centimetrů. Charakteristickým znakem je nafouklá listová pochva na horní části lodyhy, podle níž je druh pojmenován. Lodyha je přímá, v dolní části oblá, výše trojhranná, jak je u šáchorovitých pravidlem.
Kvete časně, zpravidla od dubna do června, v teplých letech už koncem března. Každý stvol nese jediné vrcholové květenství — vejčitý klásek dlouhý dva až tři centimetry, složený z několika desítek nenápadných květů. Ozdobou není samotný květ, ale okvětí přeměněné v bílé chlupy, které po odkvětu dorůstají až dvou centimetrů a vytvářejí hustý bavlnkový chomáč. Ten drží na stvolu několik týdnů a při větru se postupně rozpadá; chlupy slouží nažkám jako létací a plovací aparát k šíření vzduchem i vodou.
Sezónní průběh je jednoduchý. Trs raší časně z jara, kvetení a chmýří připadá na duben až červen, přes léto zůstává porost čistě travnatý a k podzimu přechází do slámových a rezavých tónů. Nadzemní část přes zimu odumírá jen zčásti, trs zůstává na místě a na jaře obráží ze středu. Suché listy je vhodné odstranit před rašením, jinak se ve staré hmotě dusí nové výhony.
Stanovištěm je otevřené, slunné až mírně polostinné místo s trvale mokrou, kyselou rašelinnou půdou. Vhodná je bahenní zóna jezírka, rašelinný záhon nebo nádobové minirašeliniště se substrátem na bázi rašeliny a písku bez vápna. Hladina vody má sahat těsně pod povrch nebo jen několik centimetrů nad kořenový bal; trvalé zaplavení ve větší hloubce druh nesnáší, protože v přírodě roste na vyvýšených bultech nad úrovní vody. Vápnité a živinami bohaté substráty jsou nevhodné, stejně jako vysychání. Zálivka měkkou, nejlépe dešťovou vodou je základem úspěchu.
Vzrůstem jde o nízkou až středně vysokou rostlinu. Listový trs měří zhruba 30 až 40 centimetrů, květní stvoly vystupují do 50 až 70 centimetrů. Šířka trsu se ustálí kolem 30 centimetrů a rozrůstání je pomalé; druh netvoří plazivé oddenky, takže se nešíří do stran ani nezarůstá okolní výsadbu. Tím se liší od suchopýru úzkolistého, který se oddenky rozbíhá a v malém jezírku bývá expanzivní. Mrazuvzdornost je mimořádná, rostlina snáší teploty kolem minus třiceti stupňů.
V zahradě má jasné místo v rašelinných a bažinných partiích: na okraji jezírka, v přechodové zóně koupacího biotopu, v rašeliništní vaně nebo ve vlhkém záhoně s vřesovištními rostlinami. Dobře se doplňuje s klikvou, rosnatkou, brusinkou, vřesovcem, ostřicemi a nízkými rašelinnými borovicemi. Bílé chomáče vyniknou proti tmavé vodní hladině i proti hnědé rašelině a v zahradě přírodního typu zastupují obraz horských vrchovišť. Nádobová kultura je možná, pokud nádoba nevysychá a substrát zůstává kyselý.
Druhový přívlastek vaginatum je odvozen z latinského vagina, tedy pochva, a odkazuje na nápadně nafouklou listovou pochvu na lodyze. Rodové jméno Eriophorum vzniklo z řeckého erion (vlna) a phoros (nesoucí), doslova tedy nesoucí vlnu. Anglické pojmenování hare's-tail cottongrass přirovnává klásek k zaječímu ocásku. V arktické tundře patří suchopýr pochvatý mezi klíčové druhy, které utvářejí celý ekosystém: jeho bulty tvoří kostru rašelinných porostů a jsou předmětem dlouhodobého výzkumu reakce tundry na oteplování. Na Slovensku je druh z hlediska ohrožení zákonem chráněný.