Štěničník vždyzelený 'Snowflake' (Iberis sempervirens 'Snowflake') je stará, velkokvětá odrůda štěničníku, v německy mluvících zemích vedená pod jménem 'Schneeflocke'; obě jména znamenají totéž, sněhovou vločku, a označují jednu rostlinu. Od drobnějších odrůd téhož druhu se liší velikostí a hustotou květenství a mohutnějším polštářem; nízká odrůda 'Zwergschneeflocke' je její kompaktnější protějšek.
Botanicky nejde o bylinu, ale o nízký vždyzelený polokeř. Rostlina tvoří široce rozložený, hustě větvený polštář s dřevnatějící bází a poléhavými až vystoupavými výhony, které se v kontaktu s půdou zakořeňují. Listy jsou střídavé, úzce podlouhlé až kopisťovité, dva a půl až sedm a půl centimetru dlouhé a jen několik milimetrů široké, celokrajné, kožovité, lesklé a tmavě zelené. Zůstávají na rostlině celý rok a nepřebarvují se, takže porost je i v zimě sytě zelený; to je u nízkých jarních trvalek spíš výjimka.
Květenství jsou zploštělé, okolíku podobné hrozny na koncích výhonů. Jednotlivé kvítky jsou drobné, čtyřčetné, čistě bílé a mírně vonné, se dvěma korunními lístky nápadně většími než zbývající dva, což dává okolíku nesouměrný obrys. V plném květu se kvítky překrývají a listy pod nimi nejsou vidět. Hlavní kvetení připadá na duben až květen, v chladnějším jaru se protáhne do června; po letním sestřihu se nezřídka objeví slabší druhá vlna v pozdním létě nebo na podzim. Plodem je zploštělá, okrouhlá až široce vejčitá šešulka o velikosti šesti až osmi milimetrů s úzce křídlatými semeny; na okrasné hodnotě nepřidává, a proto se odkvetlé porosty stříhají dřív, než šešulky dozrají.
Stanovištěm je plné slunce, kde je polštář nejhustší; v polostínu rostlina prořídne a kvete méně. Půda má být propustná, spíše chudá a sušší, výslovně vápnitá nebo alespoň neutrální až zásaditá; kyselá, těžká a zamokřená zemina rostlinu ničí a zimní mokro je pro ni nebezpečnější než mráz. Zavedený porost dobře snáší letní sucho i horko na kamenné zdi. Mrazuvzdornost se uvádí zhruba do -20 °C. Odrůda získala od Královské zahradnické společnosti ocenění Award of Garden Merit.
Bez zásahu polštář časem zevnitř prořídne, dřevnatí a kvetení se přesune na okraje. Sestřih zhruba o třetinu hned po odkvětu tomu předchází, udržuje kompaktní tvar a zpravidla vyvolá i druhou vlnu květu. Do starého dřeva se ale neřeže, protože z holých větviček rostlina obráží jen neochotně.
Výška se pohybuje mezi patnácti a třiceti centimetry, obvykle kolem dvaceti pěti; rozdíly mezi školkami plynou z toho, jak rychle polštář dřevnatí a zda byl pravidelně stříhán. Šířka je výrazně větší než výška, zpravidla třicet až čtyřicet centimetrů, u starších rostlin i více. Roste pomalu, nevytváří podzemní výběžky a okolí nezaplevelí. Pro souvislý koberec se počítá zhruba sedm až devět rostlin na m2 při rozestupu třiceti až čtyřiceti centimetrů.
Uplatnění má odrůda ve skalkách, na suchých zídkách a korunách zdí, kde přepadá přes hranu, v lemech záhonů a cest, v korýtkách, nádobách a na hrobech a jako plošný pokryv na svazích. Bílá barva se dobře snáší se vším, co kvete současně - s tařicí, floxem šídlovitým, kosatci, tulipány a modřenci - a vždyzelený polštář drží plochu i po jejich odkvětu. Přepadavé výhony dobře fungují i nad opěrnou zídkou nebo okrajem vyvýšeného záhonu, kde se vápnitá a propustná zemina udrží snáz než v rovné ploše. Květy jsou navštěvovány včelami a čmeláky, pro které jde o jeden z raných zdrojů nektaru.
Druh Iberis sempervirens pochází z jižní Evropy, severní Afriky a západní Asie, kde roste na stepích a v suchých lesích na vápnitých, propustných půdách; do zahrad se dostal jako skalnička a na vápnitých místech často zplaňuje. Rodové jméno Iberis odkazuje na Ibérii, tedy Pyrenejský poloostrov, kde má rod těžiště, a druhové jméno sempervirens znamená vždyzelený, podle listů, které vytrvávají přes zimu. České jméno štěničník nesouvisí s vůní květů, ale s tvarem zploštělé šešulky. Odrůda 'Schneeflocke' pochází z roku 1925 a patří tak k nejstarším dodnes pěstovaným selekcím druhu.