Statice tatarská (Goniolimon tataricum) je nízká trvalka pro slunná a suchá místa. Tvoří přízemní růžici kopinatých, matně zelených listů, které leží těsně u země, a v létě nad ni vysílá bohatě rozvětvené květní lodyhy.
V květu dosahuje výšky 30 až 50 cm a zhruba stejné šířky. Laty jsou hustě větvené a nesou množství drobných hvězdicovitých kvítků, růžových až bělavě růžových, takže z dálky působí celý trs jako světlý obláček. Laty se otevírají v červenci a vydrží do září. Jednotlivé kvítky jsou tak drobné, že samy téměř zaniknou, výrazná je až celá lata.
Nejvíc ji ocení ti, kdo rádi vážou suché kytice. Lodyhy se stříhají těsně předtím, než se květy plně rozvinou, a suší se zavěšené ve svazcích na suchém a chladném místě. Kvítky přitom vyblednou do bílé, tvar si ale drží dlouhé měsíce. Do vázy se hodí i čerstvé, kde jemně doplní větší květy. Laty ponechané na rostlině zasychají přímo na záhonu a zdobí ho i přes zimu. V té době navíc poskytují úkryt hmyzu, a proto se vyplatí odstranit je až v předjaří.
Nejlépe roste na plném slunci v propustné písčité až hlinité půdě, klidně chudší a vápnité. Po zakořenění dobře snáší sucho a zálivku potřebuje hlavně po výsadbě. Mrazu se nebojí, nebezpečné je pro ni přemokření: v těžké, v zimě podmáčené půdě kořeny hnijí. Na nevhodném místě pomůže vyvýšený záhon nebo příměs štěrku. Množí se výsevem nebo opatrným dělením starších trsů. Semena klíčí rychle při teplotě kolem 20 °C; výsev se zakryje jen slabou vrstvou substrátu a udržuje se vlhký, nikoli mokrý. Mladé rostliny se pak přesunou do chladnějšího prostředí.
Uplatní se na skalce, ve štěrkovém záhonu, na okraji slunného záhonu a mezi dalšími suchomilnými trvalkami, kde jemná lata vyváží rostliny s hrubšími listy. Vysazená ve větším počtu vytvoří nízký souvislý porost; mezi rostlinami stačí odstup kolem 40 cm. Pochází ze stepních a pobřežních oblastí jihovýchodní Evropy a přilehlých krajů, a proto dobře zvládá horké léto bez zalévání.