Srdcovka nádherná 'Alba' (Dicentra spectabilis 'Alba') je stínomilná trvalka, která od růžového typu druhu odlišuje nejen bílý květ, ale i světlejší, skoro žlutozelený list. Obojí dohromady rozjasní stinné místo, kde by tmavší rostliny zanikly.
Trs je rozvolněný a měkký, skládá se z dužnatých, dost křehkých stonků. Listy na dlouhých řapících jsou dvakrát trojčetné a jemně dělené, stavbou mají blíž k pivoňce nebo dymnivce než k běžným stínomilným trvalkám.
Nad olistěním se klenou jednostranné hrozny visících květů. Každý květ je srdčitý a čistě bílý: dva vnější plátky jsou vyduté, dva úzké vnitřní z nich vyčnívají jako kapka. Řada květů na jednom oblouku je čitelná i z druhého konce zahrady.
Kvete od konce dubna přes květen do začátku června, v době, kdy stinné partie ještě nemají letní hmotu. Kvetení trvá čtyři až šest týdnů; chladné a vlhké jaro ho protáhne, teplé zkrátí.
Po odkvětu rostlina zatahuje. Nať žloutne a v červenci až srpnu zaschne, takže v záhonu zůstane prázdné místo. Na suchém a slunném stanovišti to přijde dřív, ve vlhkém polostínu se zatažení posune až ke konci léta. Nejde o nemoc ani chybu v péči, srdcovka jen stihne celý cyklus dřív, než se zapojí koruny stromů. Prázdné místo se řeší sousedy, kteří se v létě rozrostou, třeba bohyškami nebo kapradinami.
Proti růžovému typu je 'Alba' o něco méně bujná a zapojuje se pomaleji. V humózní půdě a stálém polostínu je rozdíl skoro neznatelný, na sušším místě se projeví menším počtem stonků a kratším kvetením.
Patří do polostínu až stínu, do závětří a mimo ranní slunce po mrazivé noci. Nejlépe se jí daří pod listnatými stromy nebo u severní stěny. Půda má být humózní, čerstvě vlhká, propustná a spíš neutrální; na chudém a vysychavém místě zatahuje už v červnu. Dužnatý, křehký a hluboký kořen přesazování nesnáší dobře, na jednom místě ale vydrží mnoho let.
Dorůstá 60 až 80 cm do výšky a 50 až 60 cm do šířky, rozrůstá se pozvolna a výběžky netvoří. Je mrazuvzdorná a zimuje bez krytí; škodit jí mohou jen pozdní mrazy na vyrašené stonky, po kterých obvykle obrazí, ale kvete slaběji.
Stonky se hodí do vázy a vydrží několik dní, větší odběr však rostlinu oslabí, protože nať po odkvětu plní kořen zásobami. Všechny části jsou při požití jedovaté a šťáva může dráždit citlivou pokožku, proto nepatří k dětským hřištím. K bílé srdcovce se hodí bohyšky, kapradiny, pěnišníky a jarní cibuloviny.
Druh pochází ze severovýchodní Asie. Do Evropy ho roku 1846 přivezl skotský sběratel rostlin Robert Fortune, který ho našel v čínských zahradách na ostrově Zhoushan a poslal do Londýna; dřívější pokus o zavedení z roku 1810 se neudržel. Bílá forma se v zahradách pěstuje nejpozději od poloviny devatenáctého století, v Americe roku 1854 už byla známa a jako samostatná odrůda 'Alba' byla popsána počátkem dvacátého století.