Srdcovka nádherná 'Alba' (Dicentra spectabilis 'Alba') je vytrvalá stínomilná trvalka, v současné botanické literatuře vedená pod jménem Lamprocapnos spectabilis. Bílá forma se od základního růžového typu liší nejen barvou květu, ale i světlejším, téměř žlutozeleným olistěním, díky kterému rozjasňuje stinná místa.
Rostlina tvoří rozvolněný, měkce působící trs z dužnatých a poměrně křehkých stonků. Listy jsou dvakrát trojčetné, jemně dělené, na dlouhých řapících; svou stavbou připomínají spíš list pivoňky nebo dymnivky než typickou stínomilnou trvalku.
Květy visí v jednostranných, obloukovitě prohnutých hroznech nad olistěním. Jednotlivý květ je čistě bílý, srdčitého tvaru, se dvěma vnějšími vydutými plátky a dvěma úzkými vnitřními, které z něj vyčnívají jako kapka. Řada květů na jednom prohnutém stonku působí jako navlečené korálky a je čitelná i z odstupu.
Doba květu připadá na konec dubna, květen a začátek června, tedy do období, kdy stinné partie zahrady ještě nemají letní hmotu. Kvetení trvá čtyři až šest týdnů podle počasí; v chladnějším a vlhčím roce déle, v teplém jaru výrazně kratší dobu.
Sezonní průběh má jednu zásadní zvláštnost: po odkvětu rostlina zatahuje. Nať postupně žloutne a v červenci až srpnu zcela zaschne, takže na místě zůstane prázdné okno. Na suchých a slunných místech přichází zatažení dřív, ve vlhkém polostínu se dá odsunout až do konce léta.
Zatažení není projevem poškození ani chyby v péči, ale běžnou strategií jarních trvalek, které stihnou celý cyklus dřív, než se stromové patro zcela zapojí. Kompoziční řešení proto spočívá v sousedství rostlin, které prostor po zatažení vyplní.
Odrůda 'Alba' bývá v porovnání s růžovým typem popisována jako o něco méně bujná a pomaleji se zapojující. Rozdíl je nevelký a v humózní půdě ve stálém polostínu se ztrácí; na sušších stanovištích se ale projeví menším počtem stonků a kratším kvetením.
Stanoviště vyhovuje polostinné až stinné, chráněné před ranním sluncem po mrazivé noci a před větrem, který láme křehké stonky. Ideální je místo pod listnatými stromy nebo u severní stěny, kde je ráno chladno a odpoledne stín.
Půda má být humózní, čerstvě vlhká, propustná a spíš neutrální; na vysychavých a chudých místech je vegetační doba krátká a rostlina zatahuje už v červnu. Kořen je dužnatý, křehký a poměrně hluboký, takže rostlina špatně snáší přesazování a na jednom místě vydrží mnoho let.
Mrazuvzdornost je vysoká a zimní ochranu rostlina nevyžaduje; ohrožují ji spíš pozdní jarní mrazy, které poškodí již vyrašené stonky. Poškozená nať většinou znovu obrazí, kvetení je ale v takovém roce slabší.
Konečná velikost je šedesát až osmdesát centimetrů výšky, ve zcela příznivých podmínkách i sto centimetrů, při šířce padesáti až šedesáti centimetrů. Trs se rozrůstá pozvolna, nešíří se výběžky a v záhonu nepotlačuje sousedy.
Květní stonky jsou vhodné i k řezu, vydrží ve váze několik dní a spolu s jarním olistěním tvoří klasickou vazbu. Odběr většího množství stonků ale rostlinu oslabuje, protože nať současně buduje zásobní látky v kořeni pro příští sezonu.
V zahradě patří srdcovka ke klasickým stínomilným trvalkám k severním stěnám, pod listnaté stromy a do lesních záhonů. Bílá forma se dobře snáší s bohyškami, kapradinami, pěnišníky a jarními cibulovinami. Všechny části rostliny jsou při požití jedovaté a šťáva může u citlivých osob dráždit kůži, s čímž je namístě počítat při výsadbě u dětských hřišť.
Druh pochází ze severovýchodní Asie a do Evropy jej v roce 1846 přivezl skotský cestovatel a sběratel rostlin Robert Fortune. Našel jej v pěstování v čínských zahradách na ostrově Zhoushan a poslal jej Zahradnické společnosti v Londýně; starší zavedení z roku 1810 se tehdy nepodařilo udržet. Bílá forma se v zahradách objevuje nejpozději od poloviny devatenáctého století, nejstarší americká zmínka pochází z roku 1854 a jako samostatná odrůda 'Alba' byla popsána počátkem dvacátého století. Rodové jméno Lamprocapnos, které dnes nahrazuje starší Dicentra, znamená v překladu z řečtiny zářivý dým a odkazuje k příbuznosti s dymnivkovitými rostlinami.