Smrk ztepilý 'Nidiformis' (Picea abies 'Nidiformis') je zakrslá odrůda domácího smrku a jedna z nejrozšířenějších trpasličích konifer ve střední Evropě. Od lesního smrku se liší zásadně: nevytváří vrcholový výhon, a tedy ani kmen a špičatou korunu. Roste jako ploše kulovitý, široce rozložený keř, jehož větve míří od středu téměř vodorovně a u mladých rostlin nechávají uprostřed mělkou prohlubeň.
Větve jsou husté, tenké a pružné a skládají se do vodorovných pater, která se navzájem překrývají. Starší rostlina nad sebou zakládá další vrstvy, keř se postupně vyklenuje a prohlubeň uprostřed s věkem mizí. Jehlice jsou krátké a úzké, 7 až 10 mm dlouhé, ke konci výhonu se zkracují a mají středně zelenou barvu. V květnu raší světle zelené přírůstky, mírně vztyčené nad starším olistěním, a několik týdnů keř zdobí dvoubarevným efektem, než ztmavnou. Šišky tvoří jen ojediněle.
Roste pomalu. Po deseti letech měří zhruba 40 až 45 cm na výšku a 100 až 150 cm na šířku, je tedy více než dvakrát širší než vysoký. Po mnoha letech dosahuje kolem 1 m výšky a 1,5 až 2 m šířky; s touto šířkou je dobré počítat už při výsadbě, zejména u chodníku nebo u okraje záhonu. Řez nepotřebuje. Chce-li se rostlina udržet menší, zkracují se na začátku léta jen letošní měkké přírůstky; ze starého dřeva bez jehlic smrk neobrazí.
Daří se mu na slunci i v mírném polostínu, v hlubokém stínu řídne a ztrácí pravidelný tvar. Půda má být propustná, humózní, čerstvě vlhká a spíše mírně kyselá. Slabinou je sucho a přehřátý kořenový prostor: v horkém létě na suchém místě rostlina strádá a napadá ji sviluška smrková, po níž jehlice uvnitř keře žloutnou a opadávají. Mulč a zálivka v přísušku tomu předejdou, trvalé zamokření naopak poškozuje kořeny. Mrazuvzdornost je do -40 °C a keř snáší vítr i městské prostředí.
Do zahrady přináší stálý vodorovný tvar, který se rok od roku mění jen pomalu. Hodí se do malých zahrad a záhonů, na skalku, do vřesoviště, do nádob na terasu, na střešní zahradu i na hroby, jako solitéra i ve skupinách. Dobrou protiváhu tvoří ke sloupovitým jehličnanům a ve štěrkových výsadbách ho doplní vřesy, nízké borovice, ostřice a rozchodníky.
Odrůda je německá. Našel ji Rulemann Grisson ve své školce v Sasselheide u Hamburku roku 1904 a o tři roky později, v roce 1907, ji uvedl do obchodu. Popsal ji dendrolog Ludwig Beissner. Protože se snadno množí řízky a tvar drží spolehlivě bez zásahů, rozšířila se ze severního Německa po celé Evropě. Dodnes patří k nejdéle nepřetržitě pěstovaným zakrslým jehličnanům.