Smrk pichlavý 'Kaibab' (Picea pungens 'Kaibab') je vzrostlý jehličnatý strom vybraný pro sytost stříbrného zbarvení jehlic a pro pravidelnost koruny. Od zakrslých kultivarů, které v sortimentu stříbrných smrků převažují, se liší tím, že si zachovává plný vzrůst původního druhu a v dospělosti z něj vyroste solitérní strom parkových rozměrů.
Habitus je pravidelně kuželovitý, s vodorovně nasazenými větvemi v pravidelných přeslenech a s průběžným rovným kmenem. Koruna zůstává zavětvená od země, dokud rostlina není zastíněna; ve volném postavení si tvar drží desítky let bez zásahu. Kůra je v mládí šedavá a hladká, později se rozpraskává do šupin.
Jehlice jsou jednotlivé, čtyřhranné v průřezu, dva až tři centimetry dlouhé, tuhé a na konci ostře zašpičatělé; odtud pochází druhové jméno i české označení. Barva je modravě zelená až intenzivně stříbrná a je nejvýraznější na čerstvých jarních přírůstcích, které bývají téměř bílé. Jehlice vydrží na stromě pět až sedm let, takže je koruna hustá i uvnitř. Šišky jsou převislé, válcovitě podlouhlé, v mládí zelené, ve zralosti světle hnědé, a na starších stromech se tvoří v horní části koruny.
Roční přírůstek je dvacet až třicet centimetrů, ve vhodných podmínkách i více; po deseti letech rostlina měří dva až tři metry. Konečná velikost je až dvacet metrů výšky při šířce kolem osmi metrů, čemuž je nutné podřídit volbu místa. Tato dimenze je hlavním rozdílem proti kulovitým a polštářovitým stříbrným smrkům.
Sezonní průběh je vyrovnaný a bez mrtvého období. Vrcholem je květen, kdy vyrážejí světlé, téměř bílé přírůstky, které během několika týdnů dosáhnou konečné barvy; po zbytek roku i v zimě strom drží stálou stříbrnou barvu.
Snášení řezu je omezené. Smrky neobrážejí ze starého bezjehličnatého dřeva, takže zkrácení větví do holé části zůstane trvale patrné. Přípustné je zkracování mladých letorostů v květnu a červnu, kterým se koruna zahušťuje, a odstraňování konkurenčního druhého vrcholu. Tvarování na živý plot možné není.
Stanoviště vyžaduje slunné a vzdušné. V polostínu koruna řídne, spodní větve prosychají a stříbrná barva bledne. Půda má být hlubší, propustná, čerstvě vlhká, běžná zahradní, s reakcí od mírně kyselé po neutrální. Kořenový systém je mělký a plošný, takže strom hůř snáší vysychavé mělké podklady a je ve stáří citlivější k vývratu; místo je proto vhodné volit s ohledem na vítr.
Odolnost je vysoká. Kultivar je velmi dobře mrazuvzdorný, snáší sucho i městské prostředí se znečištěným ovzduším, kde jiné jehličnany trpí. Mladé rostliny v prvních zimách ocení ochranu kořenového prostoru mulčem.
V zahradě se 'Kaibab' používá především jako solitéra na volné ploše, do skupin ve větších zahradách a parcích, do liniových výsadeb podél komunikací a jako pěstovaný vánoční stromek, k němuž se hodí právě díky pravidelnosti koruny a pevným větvím. Kombinuje se s listnatými dřevinami s tmavým nebo purpurovým listem, proti nimž stříbrná barva vynikne.
Množení probíhá výsevem, protože jde o výběr geografického původu, nikoli o klonovou odrůdu; potomstvo je proto v barvě jehlic mírně proměnlivé a školky rostliny při expedici barevně třídí. Škůdci ani choroby rostlinu obvykle vážněji nepoškozují, v suchých letech se však na spodních větvích objevuje sviluška smrková, po níž jehlice šednou a předčasně opadávají; ohroženy jsou hlavně rostliny na přehřátých stanovištích bez vzdušné vlhkosti.
Picea pungens pochází ze Skalnatých hor na západě Spojených států, kde roste v nadmořských výškách mezi dvěma a třemi tisíci metry podél horských toků. Druh popsal roku 1879 americký botanik George Engelmann a druhové jméno pungens, tedy bodavý, míří na ostře zašpičatělé jehlice. Jméno kultivaru odkazuje na plošinu Kaibab v severní Arizoně, odkud pochází výchozí materiál; jde tedy o výběr geografického původu, nikoli o klonovou odrůdu vzniklou z jediného semenáče. V zahradnickém obchodu se proto v rámci téhož jména setkáváme s určitou proměnlivostí v barvě jehlic.