Smrk Pančičův 'Karel' (Picea omorika 'Karel') je zakrslá kulovitá odrůda balkánského smrku, pěstovaná pro pravidelný tvar a pro modrostříbřitý tón jehličí. Od výchozího druhu, který v přírodě vytváří štíhlé věžovité stromy vysoké přes třicet metrů, se liší úplnou ztrátou vzpřímeného vůdčího výhonu; rostlina proto roste do šířky a do koule, nikoli do výšky.
Habitus je kompaktní, hustě zavětvený a v mládí téměř pravidelně kulovitý. S přibývajícím věkem se koruna mírně rozkládá do stran a obrys přechází do polokulovitého až široce polštářovitého; rostlina si přitom udržuje hustotu a nevytváří proluky. Větvičky jsou krátké, tuhé a nahloučené, borka je červenohnědá a šupinovitá.
Jehlice jsou nápadně krátké, ploše čtyřhranné, na konci tupé a měkčí na dotek než u smrku ztepilého. Líc je tmavě zelený, rub nese dva výrazné bílé pruhy průduchů, což je znak celého druhu. Protože jsou jehlice na hustě zavětvených větvičkách nakloněné do různých stran, bílý rub prosvítá a celá rostlina získává šedomodrý až stříbřitý nádech, který se mění podle úhlu pohledu a osvětlení. Jehličí je stálezelené a barva se během roku výrazně nemění; jediným sezónním okamžikem je rašení v květnu, kdy jsou nové přírůstky světle zelené a měkké a proti staršímu jehličí zřetelně kontrastují. Šišky se u zakrslých odrůd tvoří jen výjimečně.
Vzrůst je velmi pomalý. Roční přírůstek se pohybuje kolem čtyř až šesti centimetrů, takže desetiletá rostlina měří zhruba sedmdesát pět centimetrů na výšku a osmdesát pět na šířku. Konečná velikost se uvádí kolem osmdesáti až sto třiceti centimetrů výšky i šířky, přičemž šířka bývá o něco větší než výška. Právě tato pomalost je hlavním důvodem, proč se odrůda hodí do malých kompozic, kde by běžný smrk během několika let přerostl vše ostatní.
Snášení řezu je dobré, potřeba řezu ale prakticky žádná. Tvar vzniká sám a udržuje se bez zásahu; případný zásah se omezuje na zkrácení jednotlivých výhonů, které vybočují z obrysu, nebo na vyříznutí suchých větviček uvnitř koruny. Řez se zvládá na jaře před rašením nebo počátkem léta, vždy jen do letošního a loňského dřeva, protože ze starého bezjehličného dřeva smrky neobrážejí.
Stanoviště vyhovuje slunné; v polostínu rostlina roste, ale řídne a ztrácí pravidelnost tvaru. Mladé rostliny je vhodné chránit před vysušujícím zimním větrem a před kombinací mrazu a ostrého slunce, která stálezelené jehličí vysušuje. Smrk Pančičův patří mezi jehličnany dobře snášející městské ovzduší a exponovaná stanoviště.
Půda může být od písčité po hlinitou, kyselá i vápnitá; druh je v tomto ohledu podstatně tolerantnější než většina smrků. Podstatná je propustnost a rovnoměrná vlhkost. Trvale zamokřené místo i dlouhodobě vyschlá půda jsou rizikové, v nádobě proto rostlina potřebuje pravidelnou zálivku.
Mrazuvzdornost je vysoká, uvádí se zhruba minus šestadvacet až minus devětadvacet stupňů, tedy zóna 4 až 5. V českých podmínkách jde o plně otužilou rostlinu, u níž se řeší spíš zimní vysychání než samotný mráz.
V zahradě se odrůda používá do skalek, vřesovišť a štěrkových výsadeb, do koryt a nádob na terase, jako klidový stálezelený prvek mezi trvalkami a jako drobná solitéra v předzahrádkách. Uplatní se také v pietních výsadbách a všude tam, kde je požadován trvalý tvar bez nutnosti stříhání.
Výchozí druh objevil srbský botanik Josif Pančić v roce 1875 v pohoří Tara v údolí Driny a o rok později jej vědecky popsal; české jméno smrk Pančičův připomíná právě jeho. Druhové jméno omorika je srbské lidové označení pro tento strom. Jde o třetihorní relikt s velmi malým přirozeným areálem na srbsko-bosenském pomezí, který se v zahradách rozšířil díky odolnosti vůči vápnité půdě a znečištěnému ovzduší. Zakrslé kulovité odrůdy jako 'Karel' se z druhu vybírají od dvacátého století a udržují se výhradně vegetativním množením, protože ze semene se zakrslý růst nepřenáší.