Smrk Pančičův 'Karel' (Picea omorika 'Karel') je zakrslá kulovitá odrůda balkánského smrku, pěstovaná pro pravidelný tvar a modrostříbřitý tón jehličí. Výchozí druh tvoří v přírodě štíhlé věžovité stromy přes třicet metrů vysoké; 'Karel' nemá vzpřímený vůdčí výhon, a proto roste do koule a do šířky, ne do výšky.
V mládí je hustě zavětvený a téměř pravidelně kulovitý, s věkem se mírně rozkládá do stran a obrys přechází do polokoule až širokého polštáře. Hustotu si přitom drží a mezery v koruně nevznikají. Větvičky jsou krátké, tuhé a nahloučené, borka červenohnědá a šupinatá.
Jehlice jsou nápadně krátké, ploše čtyřhranné, tupé a na dotek měkčí než u smrku ztepilého. Líc mají tmavě zelený, rub se dvěma výraznými bílými pruhy průduchů. Na hustých větvičkách míří do různých stran, bílý rub prosvítá a rostlina má šedomodrý až stříbřitý nádech, který se mění s úhlem pohledu a světlem. Během roku se barva výrazně nemění, jen v květnu vyrazí světle zelené měkké přírůstky. Šišky tvoří jen výjimečně.
Roste velmi pomalu, ročně o čtyři až šest centimetrů. V deseti letech měří kolem 75 cm na výšku a 85 cm na šířku, konečná velikost je 80 až 130 cm, přičemž šířka bývá o něco větší než výška. Díky tomu se hodí do malých kompozic, které by běžný smrk za pár let přerostl.
Řez snáší dobře, ale skoro ho nepotřebuje. Stačí zkrátit výhon vybočující z obrysu nebo vyříznout suchou větvičku uvnitř, a to na jaře před rašením nebo začátkem léta, jen v letošním a loňském dřevě; ze starého bezjehličného dřeva smrk neobrazí.
Patří na slunce, v polostínu řídne a ztrácí pravidelnost. Půdu snese písčitou i hlinitou, kyselou i vápnitou, což je u smrků výjimka; podstatná je propustnost a rovnoměrná vlhkost, zamokření ani dlouhé vyschnutí nesnáší. Mrazuvzdornost je do -26 °C, v našich podmínkách tedy hrozí spíš zimní vysychání než mráz. Mladé rostliny je dobré chránit před mrazivým větrem a zimním sluncem. Dobře snáší městské ovzduší i exponovaná místa.
Uplatní se na skalce, ve vřesovišti a štěrkové výsadbě, v korytě a nádobě na terase, kde potřebuje pravidelnou zálivku, jako klidný stálezelený prvek mezi trvalkami, jako drobná solitéra v předzahrádce i v pietních výsadbách.
Výchozí druh objevil srbský botanik Josif Pančić v roce 1875 v pohoří Tara v údolí Driny a o rok později ho vědecky popsal. Jde o třetihorní relikt s malým přirozeným areálem na srbsko-bosenském pomezí, který se v zahradách rozšířil díky odolnosti vůči vápnité půdě a znečištěnému ovzduší. Zakrslé kulovité odrůdy jako 'Karel' se z druhu vybírají od dvacátého století a množí se jen vegetativně, protože ze semene se zakrslý růst nepřenese.