Smrk Pančičův (Picea omorika) je štíhlý stálezelený jehličnan a jeden z nejvzácnějších evropských stromů. V přírodě roste jen v úzkém pásu na vápencových svazích nad řekou Drinou na pomezí Srbska a Bosny a Hercegoviny, na ploše několika desítek kilometrů čtverečních. Jde o pozůstatek třetihorní květeny, která kdysi pokrývala velkou část Evropy, a dnes o druh vedený jako ohrožený. V zahradách se přitom pěstuje po celém mírném pásu, protože z hlediska nároků patří k nejpřizpůsobivějším smrkům vůbec.
Koruna je nápadně úzká, kuželovitá až věžovitá, s rovným průběžným kmenem a hustým, pravidelným větvením. Spodní větve se obloukem sklánějí k zemi a jejich konce se znovu stáčejí vzhůru, což dává stromu charakteristický, mírně zprohýbaný obrys. Jehlice jsou ploché, tupě zakončené, asi centimetr až dva dlouhé, svrchu tmavě zelené a lesklé, na rubu se dvěma zřetelnými bílými pruhy průduchů. Protože se větévky ve větru natáčejí, koruna se opticky přelévá mezi tmavou zelení a stříbřitou barvou; to je hlavní ozdobný znak druhu. Kůra je tenká, tmavě hnědá a odlupuje se v deskovitých šupinách. Šišky nasazuje strom ochotně a brzy: jsou drobné, čtyři až šest centimetrů dlouhé, zprvu nachově fialové, po dozrání lesklé hnědé a převislé.
Sezonní průběh přináší dvě výrazné chvíle. V květnu se objevují nápadné purpurově červené samčí šištice, které pokryjí korunu drobnými tečkami, a současně raší světle zelené letorosty. Zbytek roku je stálezelený a stálý; barva jehlic se přes zimu nemění a strom drží obrys i pod sněhem, protože úzká koruna a pružné převislé větve zátěž odklánějí.
Stanoviště snáší slunné i polostinné. Zásadní předností je půdní přizpůsobivost: prospívá na kyselých i zásaditých podkladech, včetně mělkých vápnitých půd, kde většina smrků selhává, a zvládne jílovité, hlinité, rašelinné i písčité půdy. Půda má být propustná a spíše vlhčí; trvale zamokřená stanoviště a plochy zakryté dlažbou nesnáší. Vůči znečištěnému ovzduší a městskému prostředí je odolnější než smrk ztepilý, a proto se používá i v průmyslových areálech. Mrazuvzdornost je vysoká, odpovídá zóně 4 až 5. Kořenový systém je mělký, takže na exponovaných větrných místech je strom náchylný k vývratu a mladé výsadby se vyplatí kotvit.
Vzrůst je na smrk poměrně rychlý. Roční přírůstek se pohybuje kolem pětadvaceti až čtyřiceti centimetrů, ve volné krajině dosahuje druh v dospělosti třiceti metrů i více, v zahradních podmínkách se obvykle ustálí kolem patnácti až dvaceti metrů. Rozhodující je však šířka koruny: ta zpravidla nepřekročí tři až čtyři metry, takže poměr výšky a šířky zůstává mimořádně štíhlý a strom zabírá málo místa i v dospělosti. Řez není potřeba a strom jej nevyžaduje k udržení tvaru; zásah do starého bezjehličnatého dřeva by neobrazil.
V zahradě se uplatní jako solitéra tam, kde je žádoucí výška bez rozložité koruny — u příjezdové cesty, na okraji trávníku, v rohu pozemku nebo v trojici jako kulisa. Díky úzké koruně se vejde i do menších zahrad, kde by běžný smrk po dvaceti letech zastínil polovinu plochy. Používá se také do alejí, do stromořadí podél komunikací a ve veřejné zeleni; v teplejších oblastech a na vápnitých půdách je spolehlivější náhradou za smrk ztepilý. Snese i pěstování jako živý vánoční strom vysazený po svátcích na trvalé místo.
Druh objevil srbský přírodovědec Josif Pančić. Roky po něm pátral podle vyprávění místních o stromu, kterému se srbsky říká omorika a který se nepodobá žádnému známému smrku; nalezl jej roku 1875 u Zaovine v pohoří Tara a o rok později popsal. Latinské druhové jméno je proto přejaté srbské lidové označení a české jméno připomíná objevitele. Nález měl váhu, jakou botanické objevy v Evropě konce 19. století už mívaly málokdy: šlo o velký strom, přehlédnutý přesto, že rostl v srdci kontinentu. Dnešní přirozený výskyt je zlomkem někdejšího rozšíření a druh je veden jako ohrožený.