Smrk ajanský (Picea jezoensis) je stálezelený strom z chladných oblastí Dálného východu. Tvarem koruny připomíná domácí smrk, pravidelně kuželovitý a dekorativní, barvou jehličí se od něj ale zřetelně liší. Jehlice jsou ploché a kožovité, svrchu lesklé tmavě zelené, zespodu bílé až modrobílé se dvěma výraznými proužky průduchů. Při pohledu zdola nebo když větve rozhoupe vítr, strom světlá.
Jehlice měří 15 až 25 mm, jsou 1,5 až 2 mm široké a zakončené špičkou. Pod výhonem se rozkládají hřebenitě do dvou stran. Letorosty mají neobvykle světlou barvu, žlutohnědou až téměř bílou, jsou hluboce rýhované a lysé. Pupeny jsou vejčitě kuželovité, 5 až 8 mm velké a bez pryskyřice, kryté lesklými oranžovohnědými šupinami, které na větvi vydrží několik let. Šišky visí, často po několika pohromadě, jsou válcovité až mírně zahnuté, 4 až 7 cm dlouhé, za mlada zelené a v září dozrávají do žlutohnědé až červenohnědé. Samčí šištice jsou červenohnědé.
V našich podmínkách dorůstá 15 až 20 m, v domovině je mohutným lesním stromem. Jak rychle k té velikosti dojde, rozhoduje hlavně jaro.
Zimní mráz mu neublíží, je velmi mrazuvzdorný. Potíž je jinde: raší velmi brzy a mladé přírůstky proto často zničí pozdní jarní mráz. Kde se to opakuje rok co rok, přidává strom jen několik centimetrů ročně a zůstává zakrnělý. Nepatří tedy do terénních sníženin a mrazových kotlin, kam stéká studený vzduch; lépe se mu daří na mírném svahu nebo na vyvýšeném místě. Vnitrozemské podnebí s vyrovnanou zimou zvládá lépe než mírné přímořské. Potřebuje plné slunce a humózní, mírně vlhkou půdu, slabě kyselou až neutrální. Na sucho je citlivý, a tak se v prvních letech po výsadbě neobejde bez pravidelné zálivky.
Uplatní se v parcích, krajinářských výsadbách a ve skupinách, ve velké zahradě jako solitér. Dvoubarevnými plochými jehlicemi se podobá smrku Pančičovu, je však mohutnějším stromem. Se smrkem Brewerovým sdílí ploché jehlice se světlým rubem, převislé závěsy výhonů ale nemá a jeho koruna působí pevně a pravidelně.
Smrk ajanský roste přirozeně na ruském Dálném východě, od Chabarovského kraje přes Ochotské pobřeží po Magadan, na Sachalinu, Kurilách a Kamčatce, dále v Severní Koreji, v severovýchodní Číně a na japonském ostrově Hokkaidó. Na Hokkaidó obývá subalpínské lesy v nadmořské výšce 40 až 1000 m.