Smil italský (Helichrysum italicum) je nízký polokeř z čeledi hvězdnicovitých, u báze dřevnatějící a bohatě větvený, který v anglicky mluvících zemích nese jméno curry plant, tedy rostlina kari. To odkazuje výhradně na vůni: olistění voní po kořeněné směsi tak přesvědčivě, že se popis těžko hledá jinde, se skutečným kari kořením ani s kari lístky ale druh nemá nic společného.
Celý keřík je stříbřitě šedý. Listy vyrůstají střídavě, jsou přisedlé, úzce čárkovité, jen půl až jeden milimetr široké, s okrajem podvinutým na rubovou stranu a hustě plstnaté — právě plsť dává porostu šedý tón a chrání pletiva před vysycháním. Vůně sílí v horku a po dešti a uvolňuje se i při pouhém dotyku. Květenství tvoří husté chocholíkovité svazky drobných úborů; úbory obsahují pouze žluté trubkovité květy a jejich zákrovní listeny jsou zlatožluté, suché a lesklé, úzce zvonkovitého tvaru. Kvetení probíhá zhruba od května do srpna. Suché zákrovy drží barvu i tvar i po usušení, což je vlastnost celého rodu — odtud jména immortelle a everlasting.
Sezonní průběh je vyrovnaný. V mírné zimě listy na keříku vytrvávají, takže stříbrná barva v záhonu vydrží i mimo vegetační dobu; mladé přírůstky nastupují od dubna, kvetení vrcholí v červnu a červenci a po odkvětu se neseřezaný porost u báze rozvaluje.
Původ vysvětluje nároky. Druh roste v jižní Evropě, v Maghrebu, na východoegejských ostrovech a na Kypru, v garigue a na suchých kamenitých či písčitých půdách; na Pyrenejském poloostrově vystupuje zhruba do šesti set metrů nad mořem. Odpovídá tomu stanoviště v zahradě: plné slunce, teplo, chudá, propustná a hlavně suchá půda. Zimní vlhko a těžká zem škodí víc než mráz samotný. Mrazuvzdornost odpovídá zóně 7 až 10, což ve středoevropských podmínkách znamená hraniční trvalku — v teplých polohách na propustném stanovišti přezimuje venku, jinde je jistější pěstování v nádobě zimované ve světlé chladné místnosti.
Vzrůst je nízký a kompaktní. Rostlina dosahuje dvaceti až šedesáti centimetrů a zhruba stejné šířky; roste hustě, časem ale u báze prořídne, a proto se udržuje pravidelným zkracováním.
V kuchyni slouží mladé listy a vršky výhonů. Ve středomořské kuchyni se přidávají k rýži, do omáček, k masu i k rybám; větévka se vaří s pokrmem a před podáváním se vyjímá, protože list zůstává tuhý. Chuť je pryskyřičná, nahořklá a připomíná spíš šalvěj než kari, takže se dávkuje zdrženlivě. Druh je zároveň zdrojem éterického oleje známého jako olej immortelle, u kterého byly popsány antibakteriální, protizánětlivé a antioxidační účinky; jeho složení patří ke značně komplikovaným, popsáno bylo nejméně sedmadvacet esterů.
Ve středomořských zahradách se druh pěstuje především jako okrasná stříbrolistá rostlina a teprve druhotně jako bylinka; z pěstovaných středomořských smilů se právě k tomuto proměnlivému druhu řadí většina. Jde o rostlinu pomalu rostoucí a kompaktní, která ani v malé bylinkové zahradě nepřerůstá sousedy, a jejíž šedé olistění drží kompozici pohromadě i v době, kdy okolní bylinky odkvetou a zatáhnou.
V zahradě se smil hodí všude, kde je sucho a slunce: na skalky, do štěrkových a suchomilných záhonů, na zídky, k terase a k dlažbě, do bylinkových spirál i do nádob. Stříbrné olistění funguje jako klidný podklad k levanduli, šalvěji, tymiánu, rozmarýnu a rozchodníkům a je ozdobné i mimo dobu květu. Usušené květenství se používá do suchých vazeb, kde drží zlatavou barvu roky.
Jméno rodu složili botanici z řeckých slov hélios (slunce) a chrysos (zlato) podle zlatavých, suchých zákrovních listenů, které i po usušení drží barvu. Rod zahrnuje kolem šesti set druhů bylin a několika keřů, převážně ve Starém světě, s těžištěm v Africe a Austrálii, a v angličtině se pro ně vžilo souhrnné jméno everlastings, tedy nesmrtelky; ve voňavkářství a v kosmetice se pro olej z tohoto druhu používá francouzský název immortelle. Druhové jméno italicum odkazuje na středomořský původ. Rod je taxonomicky obtížný a řada druhů z něj byla přeřazena jinam; ze středomořských smilů pěstovaných pro šedé či stříbřité olistění patří většina právě k proměnlivému druhu Helichrysum italicum.