Skřípinec jezerní (Schoenoplectus lacustris) je vytrvalá vodní bylina z čeledi šáchorovitých, u nás běžná na březích rybníků, mrtvých ramen a mělkých jezer. Do zahrady se nesází pro květ, ale pro svůj tvar a pro to, co dělá s vodou.
Nadzemní část tvoří svazek vzpřímených, hladkých, tmavě zelených stébel s kruhovým průřezem. Listy se zredukovaly na pochvy u báze, takže rostlina nemá žádnou vodorovnou linii. V jezírku proto dobře vyvažuje plovoucí listy leknínů. Stébla vyčnívají 1 až 1,5 m nad hladinu, v hlubší vodě i výš. Uvnitř je vyplňuje pružná dřeň a při ohnutí se nelámou, ale pruží.
V červenci a srpnu se u vrcholu stébla objeví rozvolněné seskupení hnědých klásků. Nad ním stéblo pokračuje listencem, takže květenství vypadá, jako by vyrůstalo z boku. Okrasná hodnota květu je malá.
Roste na slunci i v mírném polostínu. V zahradním jezírku se sází tak, aby nad kořeny bylo 20 až 40 cm vody; v přírodě snese i mnohem víc a nevadí mu ani kolísání hladiny či dočasné obnažení dna. Substrátem je živné bahno, hlína nebo štěrk s organickou hmotou, na reakci není vybíravý.
Živin spotřebuje hodně a z vody odebírá velké množství dusíku a fosforu. Je proto jednou z nejúčinnějších rostlin pro rostlinné filtry a kořenové čistírny a v jezírku přímo ubírá potravu řasám.
S tím souvisí i jeho slabina: rozrůstá se rychle. Plazivý oddenek se v mělké vodě během několika sezon rozběhne po celém dostupném prostoru. V malém jezírku je proto koš s netkanou textilií nutnost; ve velkých nádržích a biotopech se rychlého šíření naopak využívá ke zpevnění a zapojení břehu. Ve druhém roce je porost znatelně hustší než v roce výsadby.
Mrazuvzdornost je vysoká, oddenek zimuje pod hladinou nebo v promrzlém bahně bez ochrany. Raší v dubnu a květnu, nejvíc přiroste v červnu a v říjnu stébla zasychají. Zůstávají přitom vzpřímená, tvoří zimní siluetu a seřezávají se až v předjaří. Množí se dělením oddenku v předjaří nebo na začátku léta; část se dvěma až třemi stébly zakoření za několik týdnů.
Hodí se do mělké a středně hluboké zóny jezírek a koupacích biotopů, do kořenových čistíren a ke zpevnění břehů. Doplňují ho nápadněji kvetoucí kosatce, šmel a vachta. Suchá stébla se dají použít do vazeb.
Stébla skřípince se odedávna sušila a používala k pletení rohoží, sedáků židlí a košíků i k těsnění sudů, protože dřeň ve spáře nabobtná. V českých zemích se sklízel spolu s rákosem obecným. Patří k přirozeným rákosinám na přechodu vody a souše, kde hnízdí ptáci. V regulované krajině jich ubylo, a proto se skřípinec dnes pěstuje i pro obnovu rákosin při revitalizacích vodních toků.