Skimie japonská 'Rubesta Giant Pink' (Skimmia japonica 'Rubesta Giant Pink') je stálezelený keř z čeledi routovitých ze série Rubesta, kterou vyšlechtil nizozemský školkař Adrianus Jozeph Moerings. Skimie jsou dvoudomé, každá rostlina je buď samčí, nebo samičí. Tato odrůda je samčí: bobule nenasazuje a její ozdobou jsou poupata, květ a list. V zahradě má i praktickou roli, protože samičí skimie bez samčího keře v okolí červené plody nevytvoří.
Hlavním znakem odrůdy jsou mohutné laty pevných kulovitých poupat na koncích výhonů. Od konce léta se postupně barví do růžova a s přibývajícím chladem tmavnou do fuchsiových tónů, takže nejsytější barvu mají uprostřed zimy. Mráz ani sníh jim neublíží a na keři vydrží beze změny několik měsíců. Na přelomu března a dubna se otevřou do drobných krémově bílých kvítků s výraznou vůní, na které přilétají první opylovači. Po odkvětu následuje jen několik týdnů klidné zelené fáze, protože už během léta si keř zakládá poupata na další sezonu.
Roste pomalu, kompaktně a pravidelně, s hustým olistěním po celé výšce. Obvykle dorůstá 0,5 až 0,8 m na výšku i šířku, staré volně rostoucí keře bývají vyšší. List je kožovitý, obvejčitý, pět až deset centimetrů dlouhý, lesklý a sytě tmavě zelený; po rozemnutí voní a na keři vydrží několik let. Pravidelný řez není potřeba, keř drží hustý tvar sám a po odkvětu se jen podle potřeby prosvětlí.
Patří do polostínu až stínu, nejlépe na chráněné místo bez přímého poledního slunce. Nebezpečné je zimní slunce spolu s mrazivým větrem: když je půda zmrzlá, osvit stálezelené listy vysuší. Půda má být kyselá, humózní, rašelinná, stejnoměrně vlhká a přitom propustná. Na vápnité a zásadité půdě listy světlají a žloutnou mezi žilkami, protože rostlina hůř přijímá železo a hořčík; tam je spolehlivější pěstování v nádobě s kyselým substrátem a zálivka dešťovou vodou. Mělké kořeny špatně snášejí vyschnutí i zamokření, a proto se půda kolem keře mulčuje a nekypří.
Mrazuvzdornost je do -29 °C, o úspěšném přezimování ale víc než samotná teplota rozhoduje chráněná poloha. Celá rostlina je jedovatá.
Malá konečná velikost a dlouhá zimní ozdoba ji předurčují ke stinným stranám domu, k severním zdem, pod vzrostlé stromy, k okrajům chodníků a hlavně do nádob u vstupu, kde růžová poupata oživí období bez květů. Ve stálezelených zimních výsadbách nádob patří k nejčastěji používaným keřům. Dobře ji doplní vřesy a vřesovce, kapradiny, břečťan, funkie a cibuloviny, které vykvetou dřív, než se skimie rozvine. Ve smíšené skupině se sází se samičími odrůdami; jeden samčí keř v dosahu několika metrů opylí celou samičí skupinu. Řezané laty poupat vydrží v zimních vazbách týdny bez ztráty barvy.
Skimmia japonica pochází z Japonska, Číny a jihovýchodní Asie, kde roste v podrostu horských lesů; odtud její záliba ve stínu, vlhkém vzduchu a kyselé lesní půdě. Do evropských zahrad se dostala v devatenáctém století, oblibu ale získala až s rozmachem podzimních a zimních výsadeb v nádobách, kde se cení dlouhá fáze barevných poupat. Nizozemští šlechtitelé se proto zaměřili na velikost a barvu poupat samčích rostlin. Série Rubesta Adrianuse Moeringse je jedním z výsledků tohoto směru.