Šípatka širolistá (Sagittaria latifolia) je vytrvalá mokřadní bylina se střelovitými listy a bílými květy. Od domácí šípatky střelolisté se liší širšími a tužšími listy a mohutnějším vzrůstem; v obchodní nabídce pro jezírka je zastoupena častěji, protože je robustnější a snáze se pěstuje.
Rostlina vyrůstá z hlíznatého oddenku. Listy jsou dlouze řapíkaté, střelovité, tuhé a poměrně široké, s ostře vykrojenou bází a dvěma zpět směřujícími laloky; vyrůstají vzpřímeně nad hladinu. Právě tvar listu je určovacím znakem a odpovídá mu jak české, tak latinské jméno.
Výška rostliny se pohybuje mezi třiceti a sedmdesáti centimetry podle hloubky vody a úrodnosti substrátu. Trs je vzpřímený a kompaktní, nerozvaluje se do stran.
Květy jsou uspořádané v přeslenech po třech na vzpřímeném stvolu, který vystupuje nad olistění. Jednotlivý květ je tříčetný, tři až sedm centimetrů široký, s čistě bílými korunními lístky a nápadnými žlutými prašníky. Rostlina je jednodomá: spodní přesleny nesou samičí květy, horní samčí. Kvetení připadá na červen až září a jednotlivé přesleny rozkvétají postupně.
Stanoviště vyžaduje slunné, snese i lehký polostín, kde ale kvete slaběji. Rostlina roste v mělké vodě, obvyklá hloubka výsadby je deset až padesát centimetrů nad kořeny; ve větší hloubce vytváří jen podvodní pásovité listy a nekvete.
Substrát má být živný, bahnitý až jílovitohlinitý. Šípatka je náročnější na živiny a v chudém substrátu zůstává nízká; přihnojuje se zásobní tabletou zapíchnutou do koše, nikdy hnojivem rozpuštěným ve vodě.
Rostlina tvoří na koncích podzemních výběžků škrobnaté hlízy velikosti vlašského ořechu. Ty slouží jako zásobní orgán pro přezimování a zároveň jako způsob rozmnožování; z jedné rostliny jich během sezony vznikne několik. V mělké zóně se tak porost sám rozšiřuje a v malém jezírku se proto vysazuje do koše.
Mrazuvzdornost je vysoká. Nadzemní část na podzim odumírá a rostlina přezimuje v podobě hlíz v bahně; ty snesou promrznutí svrchní vrstvy. V nádobovém jezírku, které promrzá skrz, se koš na zimu přesune do hlubší nádrže nebo do chladné místnosti.
Sezonní průběh začíná pozdním rašením v květnu, kdy se voda prohřeje, vrcholí kvetením v červenci a srpnu a končí odumřením nadzemní části v říjnu. Rostlina je na jaře dlouho neviditelná, takže se snadno poškodí při jarním úklidu jezírka.
Množení se dělá odebráním hlíz na konci sezony nebo dělením trsu v předjaří. Ze semene se rostlina množí obtížněji.
V zahradě se používá do mělké zóny okrasných jezírek a koupacích biotopů, do rostlinných filtrů a kořenových čistíren a k zakrytí přechodu mezi vodou a záhonem. Kombinuje se s kosatci, šmelem a modráskou; výrazný tvar listu tvoří kontrast k úzkým listům ostřic a orobinců.
Choroby a škůdci šípatku prakticky nezatěžují. Jediné pravidelné poškození způsobují vodní plži a housenky můr, které vykusují do listové čepele otvory; při běžném osazení jezírka jde o kosmetickou vadu, kterou rostlina během sezony přeroste. Vážnějším omezením je zastínění, protože ve stinné mělčině rostlina nekvete a listy zůstávají drobné.
Ve výsadbě je vhodné počítat s výškou hladiny. Rostlina reaguje na hloubku vody tvarem listů: v mělké vodě a v promáčené půdě tvoří pevné střelovité listy nad hladinou, s rostoucí hloubkou přechází k pásovitým podvodním listům a ztrácí ozdobnou hodnotu. Volba správné zóny při výsadbě je proto u tohoto druhu důležitější než u většiny rostlin jezírka.
Druh pochází ze Severní Ameriky, kde roste v mělkých vodách od Kanady po Mexiko. Rodové jméno Sagittaria je odvozeno od latinského sagitta, tedy šíp, a popisuje tvar listu; druhové jméno latifolia znamená širokolistá. Škrobnaté hlízy byly významnou potravou původních obyvatel Severní Ameriky a jsou známé pod jmény wapato nebo duck potato; sbíraly se na podzim z bahna a pekly nebo vařily. Do Evropy byla rostlina dovezena jako okrasná a v České republice ojediněle zplaněla, například v okolí Pardubic.