Šeřík obecný 'Charles Joly' (Syringa vulgaris 'Charles Joly') je opadavý keř z čeledi olivovníkovitých, vyšlechtěný Victorem Lemoinem ve francouzském Nancy a uvedený v roce 1896. Patří do skupiny plnokvětých šeříků, kterým se dodnes říká francouzské, a mezi nimi k těm nejtmavším: poupata jsou purpurově vínová, rozvité květy tmavě purpurové až magentové a rub korunních plátků je znatelně světlejší, takže lata nese dva odstíny současně a působí plastičtěji než u jednoduchých odrůd. Kultivar drží ocenění Award of Garden Merit Královské zahradnické společnosti.
Habitus je vzpřímený, s věkem se koruna rozevírá do široce vejčitého, polootevřeného tvaru. Kůra je šedohnědá, letorosty tuhé. Listy vyrůstají vstřícně, jsou široce vejčité až srdčité, středně až tmavě zelené, hladké, dlouhé zhruba pět až deset centimetrů; podzimní zbarvení je nevýrazné a listy opadávají zeleně nebo slabě žloutnou. Květenstvím je vzpřímená lata složená z plných až poloplných květů, u nichž je koruna zdvojená a působí hustším, plastičtějším dojmem než u jednoduchých šeříků. Vůně je silná a sladká. Kvetení připadá na druhou polovinu dubna až první polovinu května, v chladnějších polohách na celý květen, a trvá zhruba tři až čtyři týdny. Plnokvěté odrůdy nasazují méně semen než jednoduché, přesto po odkvětu dozrávají suché tobolky.
Sezónní průběh má jediný výrazný vrchol. Květní pupeny se zakládají v létě předchozího roku, proto se tvarovací řez dělá hned po odkvětu; pozdější zásah připraví keř o kvetení v následující sezoně. Odstranění odkvetlých lat dřív, než se založí semena, kvetení v dalším roce posiluje. Z báze a z kořenů keř vyhání výmladky, které postupně rozšiřují trs; u roubovaných rostlin se odstraňují, aby podnož nepřerostla ušlechtilou část.
Stanoviště vyžaduje slunce; v polostínu keř roste, ale kvete podstatně řidčeji a laty jsou drobnější. Půda má být hlubší, živná, humózní a dobře propustná, s neutrální až mírně zásaditou reakcí. Vápnité a jílovitohlinité půdy vyhovují, kyselé a trvale zamokřené naopak ne. Po zakořenění je keř suchovzdorný a dobře snáší městské prostředí i vítr. Mrazuvzdornost odpovídá zóně 4, tedy zhruba minus třiceti stupňům; v podmínkách České republiky jde o zcela otužilou dřevinu, která nepotřebuje zimní ochranu.
Konečná velikost se pohybuje kolem tří až čtyř metrů na výšku a dvou až tří metrů na šířku, přírůstek je střední a plné velikosti keř dosahuje zhruba za deset let. Bez zásahu časem prořídne odspodu a kvetení se přesune do horní části koruny; zmlazovací řez do starého dřeva snáší dobře a po něm znovu obrazí od báze. Menší formát a poměrně kompaktní růst umožňují pěstování i v nevelkých zahradách a ve velkých nádobách.
V zahradě se hodí jako solitéra, do volně rostoucí kvetoucí clony nebo do smíšené výsadby, kde tmavé laty vyniknou vedle bílých a světle lila šeříků, pustorylu nebo tavolníku. Osvědčenou pozicí je místo u posezení či u vstupu, kde se v květnu uplatní vůně. Řezané laty vydrží ve váze několik dní, pokud se odeberou v době, kdy je rozvitá zhruba polovina květů. Kvetoucí keř navštěvují včely a motýli. Ve skupinové výsadbě odpovídá spon konečné šířce keře, tedy zhruba dvěma až třem metrům; při hustší výsadbě se rostliny vytáhnou do výšky a spodní partie se obnaží. Vážnější choroby ani škůdci se u šeříku obecného běžně nevyskytují a keř nebývá poškozován zvěří. Plné květy vydrží rozvité o něco déle než jednoduché, a protože nasazují málo semen, zůstává po odkvětu méně nevzhledných tobolek než u jednoduchých odrůd.
Victor Lemoine (1823–1911) založil v roce 1849 školku v Nancy a od roku 1870 se soustavně věnoval šlechtění šeříků; jeho rodina jich během tří generací uvedla přes dvě stě. V roce 1876 vyšlechtil první plnokvěté křížence šeříku obecného a právě podle nich se dodnes všem plnokvětým odrůdám říká francouzské šeříky, bez ohledu na to, kde vznikly. 'Charles Joly' z roku 1896 patří k pozdějším a nejtmavším z této řady. Lemoine byl jako první cizinec oceněn Veitchovou pamětní medailí Královské zahradnické společnosti; kromě šeříků stojí za plnokvětými fuchsiemi, hortenziemi i weigeliemi.