Saturejka zahradní (Satureja hortensis) je jednoletá kořeninová bylina z čeledi hluchavkovitých, pocházející z východního Středomoří a jihovýchodní Evropy. Zásadní informací pro pěstování je právě jednoletost: rostlina projde celým vývojem během jediné sezony, po dozrání semen odumírá a na další rok se zakládá znovu výsevem. Tím se liší od příbuzné saturejky horské (Satureja montana), která je vytrvalým polokeřem a v zahradě zůstává řadu let.
Rostlina je vzpřímená, od báze bohatě větvená, s tenkými čtyřhrannými lodyhami, které bývají v dolní části narůžovělé až fialově naběhlé. Listy jsou úzce kopinaté až čárkovité, jeden až tři centimetry dlouhé, tmavě zelené, celokrajné a lysé; při promnutí uvolňují intenzivní kořenitou vůni s pepřovým tónem. Za ni odpovídá silice, v níž převažuje karvakrol — látka příbuzná té, která dává chuť oreganu. Květy jsou drobné, dvoupyské, bílé až světle růžové nebo bledě fialové, vyrůstají v úžlabí listů podél celé lodyhy a nejsou nijak nápadné; ozdobný charakter má spíš celkový jemný vzhled rostliny než jednotlivý květ. Ke konci sezony dozrávají drobné tmavé tvrdky, ze kterých se dají odebrat semena pro další rok.
Sezonní průběh je krátký a přehledný. Výsev probíhá na jaře, obvykle od poloviny dubna do května, přímo na místo, protože rostlina má kůlový kořen a přesazování nese špatně; semena klíčí na světle, proto se jen zamáčknou do povrchu. Nať je použitelná od chvíle, kdy rostlina dosáhne rozumné velikosti, hlavní sklizeň ale připadá na červenec a srpen — těsně před květem a v průběhu kvetení je obsah silic nejvyšší a chuť nejvýraznější. Kvete od července do prvních mrazíků, které rostlinu ukončí. V teplých zahradách se občas objeví samovýsev, spoléhat se na něj ale nelze.
Stanoviště potřebuje plně slunné, teplé a chráněné. Půda má být lehká, propustná, středně živná, spíše zásaditá; hodí se i chudší a sušší, kde je aroma dokonce silnější, zatímco v přehnojené půdě rostlina bujní a chuť je plochá. Zamokření nesnáší. Konečná velikost je malá: dvacet až čtyřicet centimetrů výšky a zhruba dvacet centimetrů šířky, takže jedna rostlina zabere v záhoně minimum místa a obvykle se sází ve skupině nebo v řádku.
Kuchyňské použití je široké, ale má jasné těžiště v luštěninách. Nať se přidává k fazolím, čočce a hrachu, kde chuť nejen dochutí, ale tradičně se používá i kvůli snazší stravitelnosti; dále do bramborových polévek, k masu, uzeninám, houbám, zelenině, do nálevů na okurky a do bylinkových octů. Přidává se ke konci varu, aby se silice neodpařily. Sušení je u této byliny mimořádně spolehlivé — nať se sklízí v době květu, suší se ve stínu na provětrávaném místě, ve svazcích nebo rozložená v jedné vrstvě, a sušená si udrží aroma po celou zimu. Skladuje se ve tmě v uzavřené nádobě, drcená až před použitím. V zahradě se saturejka sází do bylinkových záhonů, do truhlíků a nádob na okně nebo terase a do zeleninových záhonů, kde se tradičně kombinuje právě s fazolemi. Kvetoucí rostliny jsou dobrou pastvou pro včely v druhé polovině léta.
Saturejka patří k nejstarším evropským kořeninám. Ve Středomoří se používala už v antice, do střední Evropy ji rozšířili římští legionáři a ve středověku se stala běžnou plodinou klášterních zahrad; jmenuje se i v Kapituláři o dvorech Karla Velikého, seznamu rostlin doporučených k pěstování na císařských statcích. Latinské satureia bývá spojováno se satyry a s pověstí afrodiziaka, což je výklad pozdější a nejistý. Druhové jméno hortensis znamená zahradní a odlišuje ji od planě rostoucích druhů rodu. Německé jméno Bohnenkraut, tedy fazolové koření, popisuje její hlavní kuchyňské použití lépe než kterýkoli botanický název a v této roli se saturejka drží dodnes.