Saturejka horská (Satureja montana) je vytrvalý polokeř z čeledi hluchavkovitých, který u báze dřevnatí. Roste na suchých vápencových svazích jižní Evropy, od severozápadního Balkánu přes Středomoří po Turecko a Libanon. Od jednoleté saturejky zahradní ji odlišují dvě věci: na stanovišti vydrží řadu let a chutná výrazně ostřeji a drsněji, s pepřovým tónem. V její silici převládá karvakrol, látka, která dává palčivost i oreganu a některým tymiánům.
Keřík je nízký, hustý a rozkladitý. Čtyřhranné větvičky jsou poléhavé až vystoupavé, dole zdřevnatělé, nahoře bylinné. Vstřícné listy jsou úzce kopinaté až čárkovité, deset až třicet milimetrů dlouhé a dva až pět milimetrů široké, kožovité, tmavě zelené, lesklé a na okraji jemně brvité. Po rozemnutí voní kořenitě, po tymiánu, majoránce a chladivě po mentolu. Drobné dvoupyské květy, bílé, narůžovělé nebo světle fialové, sedí v paždí listů v horní části letorostů. U nás kvete od července do října, zhruba o měsíc později než ve Středomoří, a včely i čmeláci na ní najdou vydatnou pastvu.
Je stálezelená až polostálezelená. Na jaře obráží ze zdřevnatělé báze i z loňských výhonů a v květnu a červnu rychle přirůstá. Nejvíc silice mají listy těsně před rozkvětem, a proto se na sušení sklízí v této fázi, ne až v plném květu; po odkvětu porost dřevnatí a chuť zhrubne. Pravidelné stříhání konců výhonů od června trs zahušťuje, ponechaný bez zásahu se rozevírá a uprostřed prořídne. Přes mírnou zimu zůstává olistěná, po holomrazech a na otevřených místech část listů opadá a konce výhonů namrzají.
Vyžaduje plné slunce, nejméně šest hodin přímého světla denně; v polostínu se rozkládá, méně kvete a slábne její vůně. Půda má být propustná, spíše chudší, kamenitá nebo písčitá, neutrální až zásaditá, vápnité podloží jí vyhovuje nejvíc. Zakořeněná snáší sucho i rozpálená místa u zdí a dlažby. V propustné půdě je mrazuvzdorná a spolehlivě vytrvalá; častěji ji zahubí zimní mokro v těžké ulehlé zemi než samotný mráz.
Zůstává malá, dorůstá 10 až 40 cm a do šířky 30 až 45 cm. Roste pomalu a tvar drží několik let, po čtyřech až pěti sezonách ale spodek prořídne a zdřevnatí. Pak přichází na řadu zmlazení nebo nové sazenice z letních řízků.
Patří do bylinkového záhonu, na skalku, na suchou zídku, do štěrkového záhonu i jako nízká obruba podél cestiček, kde se o ni zavadí a uvolní vůni. Daří se jí i v nádobě s propustným substrátem na slunné terase. S levandulí, šalvějí a tymiánem sdílí stejné nároky, dají se tedy vysadit do jednoho záhonu. V kuchyni dochucuje fazole a luštěniny, pečené a grilované maso, brambory, klobásy i nakládanou zeleninu. Vydrží dlouhé vaření, sušená drží aroma celou zimu a menší dávka nahradí větší množství saturejky zahradní.
Saturejkou kořenila už antická římská kuchyně. Ve střední Evropě se ale dlouho pěstovala hlavně jednoletá saturejka zahradní, která rychle nasadí nať a snadno se pěstuje ze semen. Horská saturejka se rozšířila později, když se ukázalo, že v propustné půdě přezimuje a dává čerstvé listy prakticky po celý rok. V Provence patří do směsi herbes de Provence a v balkánské kuchyni provází fazolové pokrmy. Silice z natě se využívá i mimo kuchyni, obchodně je však okrajová.