Šalvěj lékařská (Salvia officinalis) je aromatický polokeř ze Středomoří, pěstovaný hlavně jako kuchyňská bylina, který zároveň dobře poslouží jako stálá kostra suchého záhonu. Od okrasných šalvějí hajních se liší podstatně: k zemi nezatahuje, ponechává si dřevnatějící kostru i listy přes celý rok, a list je tak k dispozici i mimo sezonu.
Tvoří hustý, polokulovitý až rozložitý trs, dole dřevnatý a s věkem vespod holý. Lodyhy jsou čtyřhranné, mladé výhony bíle plstnaté. Vstřícné listy jsou podlouhle vejčité až kopinaté, jemně vroubkované, silně vrásčité, matně šedozelené a na rubu plstnaté, dlouhé asi šest centimetrů; rozemnuté silně voní kafrem. Šedý plstnatý list je i hlavní ozdobou rostliny a v záhonu působí jako světlá plocha vedle sytě zelených sousedů. V červnu až srpnu se nad olistěním zvedají vzpřímené klasy modrofialových, vzácněji narůžovělých pyskatých květů v přeslenech. Bohatý nektar láká včely, čmeláky i motýly, vonné silice v listech naopak odpuzují srnčí zvěř a slimáky. Drobné hnědé tvrdky zůstávají ukryté ve vytrvalém kalichu.
U byliny rozhoduje průběh roku. Listy přezimují, po zimě ale bývají potrhané a trs vypadá rozcuchaně. Jarní zmlazení do zdravých pupenů mu vrátí tvar a vyžene měkké mladé listy, které jsou pro kuchyni nejcennější. Nejvíc silic mají listy těsně před rozkvětem, a tehdy se sklízí hlavní nať na sušení. Suší se ve stínu a průvanu do 35 stupňů, vyšší teplota silice vyhání. Po odkvětu se trs sestřihne, aby se nevysemeňoval a nevytahoval. Šalvěj je krátkověká: po čtyřech až pěti letech spodek zdřevnatí, střed prořídne a rostlina se obnovuje řízky nebo výsevem.
Patří na plné slunce, na teplé místo chráněné před větrem. Půdu chce propustnou, spíš chudou a sušší, s pískem nebo štěrkem a s neutrální až zásaditou reakcí; vápenec jí svědčí. Nejčastěji hyne v těžké, ulehlé a v zimě mokré zemině, samotný mráz je menší nebezpečí. Mrazuvzdornost je do -17 °C. V drsnějších polohách pomůže výsadba k jižní zdi nebo do štěrkového lože.
V našich podmínkách dorůstá 40 až 60 centimetrů a do šířky stejně nebo o něco víc. Pravidelným řezem zůstává nízká a hustá. Už v prvním roce po výsadbě tvoří použitelný trs, plného objemu dosahuje ve druhé až třetí sezoně.
Místo má v bylinkovém záhoně, na suchých a štěrkových plochách, ve skalce, podél cesty i v nádobě poblíž kuchyně. Šedé listy jsou klidným podkladem pro levanduli, tymián, saturejku a rozmarýn a hodí se i k růžím a trvalkám teplých barev. V kuchyni se listy používají čerstvé i sušené k vepřovému a drůbežímu masu, do nádivek, na bylinkové máslo, do saltimboccy a na čaj. Sušené listy si vůni podrží mnoho měsíců a uplatní se i v zimní vazbě.
Šalvěj pochází ze Středomoří, z vápnitých strání jižní Evropy, a do střední Evropy se dostala s klášterními zahradami. Pěstovali ji už Římané a Karel Veliký ji zařadil mezi rostliny, které se měly pěstovat na císařských statcích. Dlouhé pěstování dalo vzniknout listovým odrůdám, jako je nachově naběhlá 'Purpurascens', žlutozeleně panašovaná 'Icterina' nebo velkolistá 'Berggarten'. V kuchyni přesto nejčastěji končí základní šedozelený druh.