Šalvěj lékařská (Salvia officinalis) je aromatický polokeř středomořského původu, který se pěstuje především jako kuchyňská bylina a zároveň obstojí jako trvalá kostra suchého záhonu. Od okrasných šalvějí hajních se liší v zásadním bodě: nezatahuje k zemi, ale drží dřevnatějící kostru a olistění po celý rok, takže list je k odběru i mimo vegetační sezonu.
Habitus je hustý, polokulovitý až rozložitý, ve spodní části dřevnatý a s věkem holnoucí. Lodyhy jsou čtyřhranné, mladé výhony bíle plstnaté. Listy vyrůstají vstřícně, jsou podlouhle vejčité až kopinaté, na okraji jemně vroubkované, silně vrásčité, matně šedozelené a na rubu plstnaté; dorůstají zhruba šesti centimetrů a při rozemnutí uvolňují silnou kafrovitou vůni. Právě plstnatý šedý list je hlavní ozdobou druhu a v záhonu funguje jako světlá plocha proti sytě zeleným sousedům. Květenství jsou vzpřímené přeslenité klasy modrofialových, vzácněji narůžovělých pyskatých květů, které se otevírají v červnu až srpnu nad olistěním. Květy jsou bohaté na nektar a pracují na nich včely, čmeláci i motýli; silice v listech naopak odrazují srnčí zvěř a slimáky. Plodem jsou drobné hnědé tvrdky ukryté ve vytrvalém kalichu, který na lodyze zůstává i po odkvětu.
Sezónní průběh je u byliny podstatný. Olistění přezimuje, po zimě ale bývá potrhané a porost působí neuspořádaně; jarní zmlazení do zdravých pupenů vrací trsu tvar a vyvolává násadu měkkých nových listů, které jsou pro kuchyni nejcennější. Nejvyšší obsah silic mají listy krátce před rozkvětem, kdy se sklízí hlavní nať na sušení; sušení probíhá ve stínu a průvanu při teplotě do 35 stupňů, vyšší teplota silice vyhání. Po odkvětu se porost sestřihuje, aby nevysemeňoval a nevytahoval se. Jde o krátkověkou trvalku: po čtyřech až pěti letech spodek dřevnatí, střed trsu řídne a porost se obnovuje řízky nebo výsevem.
Stanovištěm je plné slunce a teplé, před větrem chráněné místo. Půda má být propustná, spíše chudá a sušší, s příměsí písku nebo štěrku a s neutrální až zásaditou reakcí; vápenec vyhovuje. Těžká, ulehlá a v zimě zamokřená zemina bývá hlavní příčinou úhynu - mráz sám o sobě je menší riziko. Mrazuvzdornost se udává zhruba do -17 až -20 stupňů, americké zóny řadí druh do pásma 4 až 8. V drsnějších polohách pomáhá výsadba k jižní stěně nebo do štěrkového lože.
Vzrůst je v našich podmínkách obvykle 40 až 60 centimetrů při zhruba stejné až větší šířce. Britské prameny uvádějí konečnou velikost 0,5 až 1 metr, protože v mírném přímořském klimatu a bez pravidelného zmlazování rostlina dřevnatí do většího polokeře; v kontinentální zimě a při každoročním řezu zůstává nižší a hustší. Konečné velikosti dosahuje za dva až pět let; už v prvním roce po výsadbě ale tvoří použitelný trs a plného objemu nabývá ve druhé a třetí sezoně.
V zahradě má šalvěj místo v bylinkovém záhoně, na suchých a štěrkových partiích, ve skalce, v lemu cesty i v nádobě, odkud se list pohodlně dosáhne z kuchyně. Šedé olistění tvoří klidný podklad pro levanduli, tymián, saturejku a rozmarýn a doplňuje růže i trvalky s teplými barvami. V kuchyni slouží listy čerstvé i sušené k vepřovému a drůbežímu masu, do nádivek, na bylinkové máslo, do italské saltimboccy a na čaj. Odkvetlé olistění se uplatní i v zimní vazbě, protože sušené listy si vůni podrží řadu měsíců.
Druh pochází ze Středomoří, z vápnitých strání jižní Evropy, a do střední Evropy se rozšířil s klášterním zahradnictvím. Druhové jméno officinalis odkazuje na officinu, klášterní a lékárnickou komoru, kde se sušené byliny skladovaly; rodové jméno Salvia se odvozuje od latinského salvare, tedy léčit. Římané šalvěj označovali jako herba sacra, posvátnou bylinu, a používali ji obřadně i léčebně. Karel Veliký ji zařadil mezi rostliny, které se měly pěstovat na císařských statcích, a středověké lékařské školy jí připisovaly mimořádný význam. Z dlouhého pěstování vzešly listové kultivary jako nachově naběhlá 'Purpurascens', žlutozeleně panašovaná 'Icterina' a velkolistá 'Berggarten'; základní šedozelený druh ale zůstává v kuchyni nejpoužívanější.