Rozrazil plazivý (Veronica repens) je drobná zimozelená trvalka z čeledi jitrocelovitých, původem z hor Korsiky; část pramenů uvádí i severozápadní Afriku. V zahradě se používá jinak než vzrůstné klasnaté rozrazily: netvoří vzpřímené květní klasy ani kompaktní trs, ale plochý koberec, který se rozrůstá poléhavými výhony. Ty se v místě styku se zemí zakořeňují, takže rostlina postupně obsazuje plochu a dostává se i do úzkých spár.
Výhony jsou tenké a křehké, listy drobné, vejčité až okrouhlé, celokrajné nebo mělce vroubkované, sytě tmavě zelené a lesklé. Porost zůstává olistěný přes zimu a jen v drsnějších polohách část listů usychá. Květy jsou jednotlivé, miskovité, zhruba centimetr široké, bílé s modrofialovým žilkováním na korunních lístcích; některé rostliny kvetou celkově světle modře. Otevírají se hustě po celé ploše koberce, takže rostlina v květu vypadá spíš jako posypaná než jako kvetoucí trs. Kvetení připadá na duben až červen, podle nadmořské výšky a expozice s hlavní vlnou v květnu. Po odkvětu zůstává čistý zelený porost, který drží vzhled až do podzimu.
Stanovištěm je slunce až lehký polostín. Na plném slunci kvete nejbohatěji, ale potřebuje k tomu půdu, která nevysychá do prachu; v polostínu je porost hustší a listy tmavší. Půda má být propustná, humózní, spíše lehká, stále mírně vlhká a přitom bez zamokření. Dlouhé přísušky na osluněném jižním svahu porost prořídne, stojatá voda v zimě ho zahubí. Reakce půdy může být mírně kyselá i neutrální. Kořeny jsou mělké a plošné, takže rostlina obstojí i v mělkém substrátu na zídce nebo na zelené střeše.
Mrazuvzdornost je slabší stránkou druhu a prameny se v ní liší: britské zdroje uvádějí jen zhruba -10 až -5 °C, německé prameny uvádějí -17 °C a české školky -15 až -18 °C s tím, že v otevřených polohách je při holomrazech na místě lehké přikrytí chvojím. Rozdíl plyne z vlivu sněhu; pod souvislou sněhovou pokrývkou přezimuje spolehlivě, holomráz na obnaženém stanovišti je horší.
V květu měří rostlina 5 až 10 centimetrů, jediný trs se rozroste do šířky 30 až 50 centimetrů a rozrůstání pokračuje dál, aniž by rostlina tvořila podzemní výběžky pod cizí rostliny. Na souvislý koberec se počítá zhruba devět rostlin na metr čtvereční, při požadavku na rychlé zapojení víc. Porost snáší lehké sešlapávání, což je u zimozelené trvalky tohoto vzrůstu podstatné; pravidelný provoz po chodníku ale nevydrží.
Použití vyplývá z habitu: spáry mezi dlažbou a šlapáky, hrany schodů, koruny suchých zídek, skalky, lem záhonu, mezery mezi většími kameny, nádoby a truhlíky, kde přepadá přes okraj, a plošné výsadby jako náhrada trávníku na malých plochách bez zátěže. Ve skalce se snáší s netřesky, rozchodníky a drobnými kakosty, pod vyšší trvalky se hodí jako pokryv půdy, který drží vlhkost a brání zaplevelení. Proti mateřídoušce, která spáry osazuje také, snáší rozrazil plazivý polostín a vyžaduje vlhčí půdu, takže obě rostliny pokrývají různé části zahrady. Slimákům porost obvykle odolává. Množí se dělením zakořenělých výhonů, což je nejjednodušší způsob, jak plochu rozšířit.
Druh pochází z korsických hor, kde roste na vlhkých kamenitých místech, a podle toho se mu anglicky říká Corsican speedwell; některé zdroje jeho areál rozšiřují i na severozápadní Afriku. Ve střední Evropě není původní a do zahrad se dostal jako skalnička a půdopokryvná rostlina. Druhové jméno repens znamená latinsky plazivý a přesně popisuje způsob růstu, kterým se druh liší od většiny zahradních rozrazilů. Rodové jméno Veronica se tradičně spojuje se svatou Veronikou, jednoznačný výklad ale chybí; český název rozrazil odkazuje na lidovou víru v léčivou moc těchto rostlin. V rodu, který čítá stovky druhů od jednoletek po polokeře, patří rozrazil plazivý k nejmenším.