Réva vinná 'Pizzutello Bianco' (Vitis vinifera 'Pizzutello Bianco') je historická italská stolní odrůda, jejímž poznávacím znakem je tvar bobule. Místo kulovitého nebo oválného plodu nese bobuli protáhlou, zašpičatělou a mírně prohnutou do oblouku, u větších plodů až do podoby srpku. Italsky se jí proto říká uva cornetta nebo uva corna, rohatá réva; jméno pizzutello je zdrobnělina od pizzuto, špičatý.
Bobule jsou středně velké až větší, zelenožluté, na slunci sytě zlatavé. Slupka je ojíněná a tenká, přitom pevná, takže plody snesou manipulaci i krátké uložení; u přezrálých hroznů se bobule odrolují. Dužnina je masitá, křupavá a šťavnatá, chuť sladká, bez výrazné kyseliny i bez muškátu, cukernatost se uvádí kolem 16 procent. V bobuli jsou jedno až dvě drobná podélná semena, bezsemenná tedy není. Hrozen je válcovitě kuželovitý, volně stavěný, delší než 20 centimetrů a váží zhruba 300 až 500 gramů. Užití je výhradně stolní.
Zrání patří do třetí, tedy pozdní epochy. V jižní Itálii spadá sklizeň do druhé poloviny září, v severní Itálii až na konec září a první dekádu října; nejvyšší cukernatost se dostavuje teprve v první polovině podzimu. Réva vinná je samosprašná, druhá odrůda k úrodě není potřeba. Pozdní zrání je pro české podmínky zásadní limit: dozrávání vychází na říjen, kdy už teplo ani sluneční svit nestačí. Spolehlivě vyzraje jen v nejteplejší poloze - u jižní zdi, na pergole u domu, ve skleníku nebo v zimní zahradě; ve volné výsadbě hrozny v chladnějším roce zůstanou kyselé. S tím souvisí druhé riziko: nevyzrálé letorosty hůř odolávají zimním mrazům a mohou popraskat.
Stanoviště patří co nejteplejší, slunné a chráněné před větrem, půda propustná, hlinitopísčitá až hlinitá a hlubší; trvale mokré místo nevyhovuje, sucho hluboký kořenový systém snáší. Italské zdroje hodnotí odolnost proti chladu jako dobrou, bez čísla; očka stolních odrůd révy se na vyzrálém dřevě poškozují zhruba při -21 až -23 °C, na nevyzrálém podstatně dříve. Odolnost proti houbovým chorobám je slabá - italský odrůdový registr i školkařské zdroje uvádějí nízkou odolnost proti plísni révové, padlí révovému i plísni šedé; té navíc nahrává tenká slupka a pozdní sklizeň v mokrém podzimu.
Vzrůstnost je silná a plodnost dobrá až vysoká, odrůda ale vyžaduje vedení s velkým prostorem: na pergole, vysoké drátěnce nebo u stěny s dlouhým tažným dřevem plodí ochotně, při krátkém řezu zůstává téměř neplodná. Řez se vede na loňském dřevě a je spíš dlouhý, rostlina dorůstá několika metrů podél opory. V zahradě se hodí tam, kde má réva zároveň krýt konstrukci - pergolu nebo slunnou zeď, tak jako odedávna v Tivoli. V kuchyni jde o hrozen na čerstvý stůl; na víno ani na zavařování se nepoužívá.
Patří k nejstarším stolním hroznům Itálie. Plinius Starší zmiňuje v Naturalis historia révu pěstovanou v Tivoli s bobulemi „praelongis dactylis", tedy jako podlouhlé prsty; spojení s dnešním pizzutellem je ovšem jen domněnka. První jistý doklad je z roku 1575, kdy Eleonora d'Este v dopise ferrarskému dvoru popisuje hojnou „uva corna" v zahradách tiburtinských vil a rozlišuje bílou a černou formu; bílé formě se v Tivoli říkalo také minnevacca. Rozšířená verze původu připisuje přivezení z Francie kardinálu Ippolitovi d'Este, staviteli Villy d'Este, který jí nechal osázet pergoly. Hrozny se posílaly jako dar papežům: při jubileu Lva XIII. putovala do Vatikánu ozdobná loď plná pizzutella, pro Pia X. se ze 400 kilogramů bobulí složil papežský erb. Plocha v Tivoli klesla ze 120 hektarů po druhé světové válce na dnešních asi šest hektarů a odrůda je vedená jako Slow Food Presidio.