Pupkovec jarní (Omphalodes verna) je nízká vytrvalá trvalka pěstovaná jako pokryvná rostlina do polostínu a stínu. Květem připomíná pomněnku, se kterou sdílí čeleď brutnákovitých, ale kvete dříve, má větší květy a jde o vytrvalou rostlinu, nikoli o dvouletku.
Rostlina tvoří nízký porost přízemních listů a šíří se nadzemními plazivými výběžky, které v místech dotyku se zemí zakořeňují. Tímto způsobem obsadí během několika sezon souvislou plochu, aniž by se chovala agresivně; porost se dá kdykoli omezit odebráním okrajových částí.
Listy jsou dlouze řapíkaté, vejčitě srdčité, špičaté, svěže zelené, jemně chlupaté, s výraznou žilnatinou. Vyrůstají v hustém sponu a tvoří zapojený kryt, který nepropouští plevel. Olistění je poloopadavé a přes mírnou zimu zůstává na rostlině.
Kvetení připadá na duben a květen a v teplém roce začíná už koncem března. Květy jsou pětičetné, ploché, o průměru zhruba jednoho centimetru, sytě modré s bílým okem uprostřed; vyrůstají na tenkých stoncích nad olistěním v rozvolněných vijanech. Kvetení trvá tři až pět týdnů a v příznivém podzimu se ojediněle objeví několik opožděných květů.
Termín kvetení je hlavní hodnotou rostliny. Pupkovec nastupuje ve chvíli, kdy jsou stinné partie zahrady prakticky bez barvy, a překrývá se s jarními cibulovinami, které jeho porostem prorůstají.
Vzrůst je nízký. Výška porostu se pohybuje mezi patnácti a dvaceti centimetry, šířka je dána prostorem, který rostlina dostane. Ve výsadbě se počítá se sponem třiceti centimetrů, tedy zhruba devíti rostlinami na metr čtvereční pro rychlé zapojení plochy.
Stanoviště vyhovuje polostinné až stinné. Odpovídá to přirozenému stanovišti druhu ve stinných listnatých lesích a v podrostu. Na plném slunci rostlina strádá, listy zasychají od okrajů a porost během léta zřídne.
Půda má být humózní, rovnoměrně vlhká a propustná, s neutrální až mírně kyselou reakcí. Vysychavá písčitá půda je jediné stanoviště, na kterém pupkovec neuspěje; naopak dobře snáší kořenovou konkurenci dřevin, což je pro podsadbu podstatné.
Mrazuvzdornost je vysoká a rostlina přezimuje bez ochrany. Nadzemní část přes zimu částečně odumírá a v předjaří se odstraňují poškozené listy.
Údržba je minimální. Kromě jarního úklidu se doporučuje jen občasné omezení porostu na okrajích a zálivka v suchém létě, protože přeschnutí vede k předčasnému zatažení a k prořídnutí krytu.
Množení je snadné: odebráním zakořeněných výběžků nebo dělením porostu v předjaří a po odkvětu. Rostlina se ujímá spolehlivě a rychle.
V zahradě se pupkovec používá k podsadbě stromů a keřů, do stinných a polostinných záhonů, k severním stěnám budov, do lesních a přírodně laděných výsadeb a ke svahům, které je obtížné udržovat. Kombinuje se s kapradinami, bohyškami, plicníky a s jarními cibulovinami; modrý koberec je také klasický partner pro bíle kvetoucí jarní dřeviny, pod kterými roste.
Choroby a škůdci pupkovec prakticky nezatěžují. Za suchého jara mladé listy okusují slimáci, jinak rostlina zůstává zdravá a nevyžaduje žádné ošetření. To z ní vedle nenáročnosti na světlo dělá vhodný materiál do míst, kam se zahradník dostane jen občas.
Ve výsadbě se osvědčuje kombinace s cibulovinami. Pupkovec raší dříve, než většina cibulovin odkvete, a jeho porost přirozeně zakryje jejich zatahující listy, které jinak zůstávají v záhonu několik týdnů nevzhledné. Tato dvojice tak vyřeší jarní i letní vzhled téhož místa bez dalšího zásahu.
Rodové jméno Omphalodes je složeno z řeckých slov pro pupek a podobný a popisuje tvar plodu, drobné nažky s prohlubní; z toho pochází i české jméno pupkovec. Druhové jméno verna znamená jarní. Rostlina pochází z jihovýchodní Evropy, z oblasti Alp, Karpat a Balkánu, kde roste ve stinných listnatých lesích; ve střední Evropě místy zplaněla ze starých zahradních výsadeb. V zahradách se pěstuje od šestnáctého století a francouzská tradice ji spojuje s Marií Antoinettou, která ji podle dochovaných pramenů nechala vysazovat v Trianonu; odtud pochází i francouzské lidové jméno odkazující na její osobu.