Ptačí zob japonský 'Texanum' (Ligustrum japonicum 'Texanum') je stálezelený listnatý keř z čeledi olivovníkovitých, v americkém sortimentu vedený pod jménem Texas privet. Od u nás běžných opadavých ptačích zobů se liší tím, že drží olistění po celý rok, a od základního druhu zvlněnými okraji listů a volnějším, patrovitým habitem.
Listy jsou kožovité, podlouhle vejčité, obvykle čtyři až šest centimetrů dlouhé. Líc je sytě zelený a silně lesklý, rub světlejší a matný; protože výhony nesou listy převážně vzpřímeně, jsou obě strany vidět současně a porost tím dostává stříbřité odlesky. Nápadně zvlněný okraj čepele dodává keři živější, méně formální výraz než hladké listy původního druhu. V polovině léta, zpravidla v červenci a srpnu, vyrůstají na koncích výhonů vzpřímené laty dlouhé kolem deseti centimetrů, složené z drobných krémových a jemně vonných květů. Po odkvětu se mohou tvořit modročerné až černé peckovičky, které vyhledávají ptáci; pro člověka jsou plody i listy mírně jedovaté.
Sezonní průběh je u stálezelené dřeviny méně dramatický než u opadavých keřů, přesto čitelný. Na jaře raší světle zelené přírůstky, které kontrastují se staršími tmavými listy, v létě přichází květ a s ním vůně, na podzim dozrávají plody a přes zimu zůstává plot zapojený a neprůhledný. V tuhých zimách mohou vrcholky výhonů namrzat; po jarním seříznutí dřevina spolehlivě obráží ze staršího dřeva.
Stanoviště vyhovuje slunné i polostinné. V hlubokém stínu keř řídne, ztrácí kompaktní tvar a méně kvete. Půda má být dobře propustná, středně živná, kyselá až neutrální a mírně vlhká; trvale zamokřené nebo těžké jílovité polohy vedou k odumírání kořenů. Po zakořenění snáší dlouhá letní sucha, vysoké teploty i městské prostředí se zhutnělou půdou. Mrazuvzdornost je ovšem pro naše podmínky hraniční — udávaná zóna odpovídá zhruba minus osmnácti stupňům a tuto hodnotu odrůda v mírných polohách střední Evropy prokazatelně zvládla bez poškození. Do drsnějších oblastí a mrazových kotlin se nehodí, jistotu zvyšuje bohatý mulč kořenové zóny udržovaný po celý rok a zálivka v suchých bezmrazých zimách.
Růst je pomalý až středně rychlý, roční přírůstek se pohybuje mezi dvaceti a pětatřiceti centimetry. Konečná výška i šířka odpovídá střednímu keři, tedy zhruba jednomu a půl až třem metrům, přičemž větve se skládají do pater a keř nevytváří klasický vejčitý obrys. Cílová výška plotu se určuje řezem: dřevina jej snáší velmi dobře, ale najednou se odebírá nejvýše třetina objemu koruny. Vhodné termíny jsou po odkvětu nebo pozdní zima, kdy je tvar dobře čitelný.
Hlavní uplatnění má odrůda ve stálezelených živých plotech a zelených stěnách, které mají clonit i v zimě, kdy opadavý plot ztrácí funkci. Pro souvislý plot se sází s roztečí šedesát až sto dvacet centimetrů podle požadované rychlosti zapojení; hustší spon se volí u nižších plotů do metru a půl, širší tam, kde se počítá s postupným zapojováním. Pro solitéru nebo tvarovaný prvek se ponechává dva až čtyři metry volného prostoru. Keř se hodí také jako podrost pod vyšší dřeviny, jako stálezelené pozadí trvalkového záhonu nebo do nádoby na terase, kde je ovšem nutné chránit kořenový bal před promrznutím. Ve školkách se pěstuje i jako kmínek s korunkou, který slouží jako drobný stálezelený strom u vstupu nebo v předzahrádce.
Druh Ligustrum japonicum popsal švédský botanik Carl Peter Thunberg, žák Carla Linnéa, na základě sběrů z Japonska ze 70. let 18. století, tedy v době, kdy byla země pro Evropany prakticky uzavřená. Silné voskově lesklé listy mu v angličtině vynesly jméno wax-leaf privet, v Japonsku se pro jeho tmavé plody vžil lidový název nezumi-mochi, myší bobky. Přesný původ odrůdy 'Texanum' není doložen šlechtitelským záznamem ani patentem; v americké literatuře je uváděna nejpozději roku 1954 a dlouhodobě se jí říká Texas privet, což ukazuje na vznik v jižním Texasu, kde se japonské ptačí zoby ve velkém pěstovaly už na přelomu 19. a 20. století.