Přísavník pětilistý 'Engelmannii' (Parthenocissus quinquefolia 'Engelmannii') je opadavá dřevnatá liána z čeledi révovitých, botanicky vedená také jako varieta Parthenocissus quinquefolia var. engelmannii. Od planého typu se liší menšími a užšími lístky, tenčími letorosty, mírnějším růstem a především účinnějšími přísavnými terčíky. Základní druh pochází z východní části Severní Ameriky, kde poléhá po skalách a šplhá do korun listnáčů; ve střední Evropě je nejrozšířenější samopřísavnou popínavkou vůbec.
Listy jsou dlanitě složené, obvykle z pěti eliptických až obvejčitých lístků s pilovitým okrajem; u této variety jsou lístky kratší, užší a tenčí než u druhu, takže olistění působí jemněji a stěna nevypadá tak těžkopádně. Letorosty jsou tenké a zprvu načervenalé. Květy jsou nenápadné, zelenavé, uspořádané ve vidlanech, rozvíjejí se v červnu a červenci a opylují je včely. Plodem je kulovitá modročerná ojíněná bobule na nápadně červených stopkách; dozrává v září a vydrží do zimy jako potrava ptáků.
Sezonním vrcholem je podzim. Zelené léto vystřídá ve druhé polovině září a v říjnu přebarvení do karmínové, šarlatové a bronzově červené — barva nastupuje shora dolů a na osluněných stěnách je sytější než ve stínu. Po opadu zůstává na zdi kresba tenkých větví s červenými plodními stopkami. Rašení je naopak pozdní, obvykle až ve druhé polovině dubna, takže na jaře zůstává plocha delší dobu holá.
Šplhá úponky, které se v koncích rozvětvují a vytvářejí drobné přísavné terčíky. Ty se přichytávají chemicky i mechanicky a u této variety drží znatelně lépe než u planého druhu, takže rostlina zvládá hladký beton, cihlu, omítku i kámen bez jakékoli konstrukce. Opora tedy není podmínkou; na drátěnce či mřížoví, kde se terčík nemá čeho chytit plochou, roste naopak hůř. Terčíky po sobě zanechávají zbytky a na měkkou nebo popraskanou omítku se popínavka nehodí.
Od přísavníku trojlaločného (Parthenocissus tricuspidata), se kterým se v nabídce běžně zaměňuje, se pozná na první pohled podle složeného listu z pěti samostatných lístků; trojlaločný má list jednoduchý a tříklaný. Rozdíl je i v hustotě porostu — trojlaločný tvoří souvislou šupinovitou vrstvu, pětilistý řidší a vzdušnější stěnu, kterou podklad místy prosvítá.
Stanoviště vyhovuje slunné i polostinné, na severních stěnách roste rovněž, jen s méně výraznou podzimní barvou. Půda má být běžná zahradní, humózní, propustná a čerstvě vlhká; reakci snáší od kyselé po zásaditou a zvládá městské prostředí i znečištěné ovzduší. Roční přírůstek činí padesát centimetrů až metr, konečná výška deset až patnáct metrů, ve výjimečných případech více. Šířka porostu na zdi odpovídá dostupné ploše, protože rostlina se rozbíhá do stran, dokud narazí na okraj.
Řezová skupina odpovídá lianám, které snášejí zkrácení kdykoli ve vegetačním klidu; hlavní zásah spadá do února a března, průběžné letní zkracování pak brání zarůstání okapů, střešních tašek a okenních rámů. Ze starého dřeva rostlina spolehlivě obráží, takže ani tvrdý zásah není rizikový. Mrazuvzdornost je vysoká a v celém Česku plně dostatečná. Použití je široké: fasády a štíty, protihlukové stěny, betonové opěrné zdi, ploty, pergoly a suché svahy, kde přísavník slouží i jako pokryvná rostlina. Proti tmavé zeleni jehličnanů a stálezelených keřů podzimní zbarvení výrazně vynikne.
Varietní jméno engelmannii připomíná Georga Engelmanna (1809–1884), německého lékaře a botanika, který se po přesídlení do Saint Louis stal jedním z hlavních znalců flóry západu Severní Ameriky; rostliny šířené v obchodě pod tímto jménem pocházejí podle dostupných pramenů ze semen z jeho sběrů. Rodové jméno Parthenocissus vzniklo z řeckého parthenos, panna, a kissos, břečťan, jako protějšek staršího francouzského jména vigne vierge. Druhové quinquefolia znamená pětilistý a míří na počet lístků ve složeném listu; české jméno je jeho doslovným překladem.