Přeslička poříční (Equisetum fluviatile) je vytrvalá výtrusná bylina z čeledi přesličkovitých, u nás domácí a hojná. Nevytváří květy, plody ani semena; rozmnožuje se mikroskopickými výtrusy vznikajícími ve výtrusnicích a — v praxi mnohem účinněji — podzemními vodorovnými, bohatě větvenými oddenky. Právě druhý způsob rozhoduje o tom, jak se rostlina v zahradním jezírku chová.
Lodyhy jsou článkované, podélně jemně rýhované, hladké a lesklé, sytě zelené a oblé s málo vyniklými žebry. Dorůstají nejčastěji třiceti až sto padesáti centimetrů. V uzlinách vyrůstají v přeslenech tenké boční větévky, obvykle ve střední a horní části lodyhy; některé lodyhy zůstávají zcela nevětvené, takže porost působí nestejnorodě. Listy jsou u všech přesliček redukované na drobné zoubkaté pochvy. Zvláštností druhu je mimořádně široká střední dutina, která zabírá tři čtvrtiny až devět desetin průměru stonku — lodyha je proto lehká a snadno se láme.
Namísto květu vzniká na vrcholu lodyhy jediný výtrusnicový klas s tupou špičkou. Vyrůstá na zelené, fotosyntetizující lodyze, na rozdíl od přesličky rolní nebo lesní, které tvoří zvláštní nezelené jarní lodyhy. Pokožkové buňky jsou silně inkrustované oxidem křemičitým, takže povrch je na dotek drsný; této vlastnosti se dříve využívalo k leštění dřeva a cínu a odtud pochází staré české jméno cídivka.
Sezónní průběh je jednoduchý. Lodyhy vyrážejí z oddenků na jaře, přes léto tvoří hustý zelený porost a na podzim odumírají. Nadzemní část tedy na zimu zcela mizí a mělčina zůstává v této partii holá; rostlina přezimuje pouze oddenky v bahně a žádnou zimní ochranu nevyžaduje.
Stanoviště vyhovuje slunné. Nejlépe roste ve vodě hluboké třicet až padesát centimetrů, na kyselých organogenních, tedy rašelinných a bahnitých substrátech. Na rozdíl od ostatních přesliček nesnáší ani krátkodobé vyschnutí substrátu. V přírodě obsazuje klidné mělké vody polozazemněných okrajů rybníků, aluviální tůně, bahnité břehy a mokřadní louky; v České republice je hojná v nížinách a středních polohách, nad tisíc metrů se zpravidla nevyskytuje. Významně se podílí na zazemňování menších vodních nádrží — a to je vlastnost, kterou je v zahradě nutné brát vážně.
Expanzivnost je u tohoto druhu klíčový parametr, ne detail. Oddenky se v měkkém bahně šíří velmi rychle do všech stran a bez zásahu porost během několika sezon obsadí celý mělký okraj jezírka a potlačí sousední druhy. Řešením je výhradně pěstování v nádobě: v koši pro vodní rostliny, v zapuštěném kbelíku bez odtokových otvorů nebo za pevnou kořenovou bariérou zapuštěnou hluboko do substrátu. Do volného bahna bez omezení se druh v zahradě nehodí a jednou zapojený porost se odstraňuje obtížně, protože z každého úlomku oddenku obráží nová rostlina.
V sortimentu vodních rostlin se přeslička poříční poměrně často zaměňuje za přesličku zimní, prodávanou pod obchodním jménem přeslička japonská. Rozdíl je přitom zásadní: přeslička zimní má tuhé, nevětvené, stálezelené lodyhy, roste i na vysychavějších stanovištích, nesnáší však dlouhodobé přeplavení. Přeslička poříční je oproti tomu měkčí a přeslenitě větvená, na zimu odumírá a bez trvale nasyceného substrátu neroste vůbec. Záměna proto obvykle končí uhynutím rostliny.
Použití je tedy specifické. Uplatní se v mokřadní a mělkovodní zóně větších jezírek a koupacích biotopů jako svébytný, prehistoricky působící solitér v nádobě, dále v nádobových minijezírkách a při zpevňování břehů větších nádrží. Doplní kosatce, blatouch nebo ostřice, ale jen tehdy, je-li fyzicky oddělena. Množení je snadné dělením oddenků nebo trsů. Podobná, ale drobnější přeslička bahenní se s ní snadno zamění; ta je jedovatá, s čímž je namístě počítat v blízkosti pastvin.
Přesličky patří k nejstarším suchozemským rostlinám. Spolu s plavuněmi ovládaly Zemi v mladších prvohorách zhruba před třemi sty miliony let; tehdy dorůstaly stromových rozměrů a jejich zbytky se z karbonských močálů proměnily v černé uhlí. Dnešních druhů zbylo asi pětadvacet a přímo ve vodě jich dokáže růst jen několik. Vědecké jméno Equisetum vzniklo z latinského equus, kůň, a saeta, žíně — tvar olistěných lodyh připomíná koňský ohon. České jméno cídivka odkazuje ke křemičitým hrbolkům na povrchu, díky nimž se svazky lodyh používaly jako brusný a lešticí materiál v domácnostech i dílnách.