Pomerančovník čínský (Citrus sinensis) je stálezelený subtropický strom a nejrozšířenější druh rodu Citrus. U nás se pěstuje v nádobě, kde zůstává menším stromkem a dobře se tvaruje. Koruna je hustá, kožovité listy tmavě zelené a lesklé, s úzce křídlatým řapíkem, a větve nesou jen krátké, málo nápadné ostny.
Plody jsou kulovité, šest až deset centimetrů v průměru, se středně silnou, poměrně hladkou slupkou. Její oranžová barva nezávisí jen na zralosti: rozvine se pouze při chladných nocích v době dozrávání, jinak zůstává slupka nažloutlá až zelenavá, i když je plod uvnitř zralý. Dužnina je oranžová, rozdělená do deseti až třinácti dílků, velmi šťavnatá a sladká s vyváženou kyselostí. V nádobě plody dozrávají obvykle od prosince do února podle průběhu zimování.
Kvete na jaře a v létě bílými, silně vonnými květy. Je samosprašný, takže úrodu dá i jediná rostlina. Od odkvětu ke zralosti uplyne osm až dvanáct měsíců, nejdéle ze všech běžně pěstovaných citrusů.
Pro dobrý růst potřebuje co nejvíc světla, teplo a závětří; v době růstu mu nejlépe vyhovuje kolem dvaadvaceti až čtyřiadvaceti stupňů. Léto tráví venku na plném slunci. Substrát musí být propustný a vzdušný, mírně kyselý, s příměsí hrubšího písku. Kořenový bal se udržuje rovnoměrně vlhký měkkou, odstátou vodou: přemokření vede k hnilobě kořenů, vyschnutí k opadu listů i plodů. Během růstu se přihnojuje citrusovým hnojivem.
Zimuje na světlém místě při pěti až deseti stupních. Kolem deseti stupňů přejde do vynuceného klidu a v něm vydrží i několik měsíců bez úhony. Mráz nesnáší a ve volné půdě u nás celoročně růst nemůže. Opadávají-li v zimě listy, bývá příčinou teplá místnost s nedostatkem světla.
Plody se jedí čerstvé, lisují na šťávu a zpracovávají na marmelády, kompoty a kandovanou kůru. Domácí pěstování dává hlavně neošetřenou aromatickou kůru, která se strouhá do těst a krémů nebo suší do čajových směsí. Z květů se získává neroliový olej a pomerančová květová voda.
Na jaře se přerostlé výhony zkrátí a koruna uvnitř prosvětlí. Nová nádoba přichází na řadu po dvou až třech letech a má být jen o něco větší než stará, jinak v substrátu stojí voda a kořeny hnijí.
Pomerančovník pochází z jihovýchodní Číny a je starým kulturním křížencem mandarinky a pomela. Do Evropy se sladký pomeranč dostal až koncem 15. století, kdy ho přivezli italští a portugalští mořeplavci. Do té doby se v Evropě znal jen hořký pomeranč šířený Araby. Sladký pomeranč z Číny tak k evropským stolům dorazil o několik století později než jeho hořký příbuzný.