Pomerančovník čínský (Citrus sinensis) je stálezelený subtropický strom a nejrozšířenější druh celého rodu Citrus. V přirozených podmínkách dorůstá šesti až deseti metrů, v nádobě zůstává podstatně menší a snadno se tvaruje. Koruna je hustá, listy kožovité, tmavě zelené, lesklé, s úzce křídlatým řapíkem; větve nesou jen krátké a málo výrazné ostny.
Plody jsou kulovité, o průměru šesti až deseti centimetrů. Slupka je středně silná, poměrně hladká, v plné zralosti oranžová; její vybarvení ovšem není dáno jen zralostí, ale i teplotou – oranžový odstín se rozvine pouze při chladných nocích v době dozrávání, zatímco v tropech zůstávají plody nažloutlé nebo zelenavé, přestože jsou uvnitř plně zralé. Dužnina je oranžová, členěná do deseti až třinácti dílků, velmi šťavnatá, sladká s vyváženou navinulostí. V nádobových podmínkách u nás dozrávají plody nejčastěji od prosince do února, podle průběhu zimování.
Kvete na jaře a v létě, bílými, silně vonnými květy. Rostlina je samosprašná a k úrodě stačí jediný exemplář. Od odkvětu do zralosti uplyne osm až dvanáct měsíců, což je nejdelší doba ze všech běžně pěstovaných citrusů.
Pomerančovník potřebuje maximum světla, teplo a závětří; optimální teplota vegetace se pohybuje kolem dvaadvaceti až čtyřiadvaceti stupňů. Přes léto se umísťuje ven na plné slunce. Substrát má být propustný a provzdušněný, mírně kyselý, s příměsí hrubšího písku. Zalévá se měkkou, odstátou vodou tak, aby kořenový bal zůstával rovnoměrně vlhký; přemokření vede k hnilobě kořenů, vyschnutí ke shozu listů a plodů. V období růstu se přihnojuje hnojivem pro citrusy.
Zimování probíhá na světlém stanovišti při teplotě zhruba pěti až deseti stupňů. Klesne-li teplota k deseti stupňům, přechází rostlina do vynuceného klidu, který snáší i několik měsíců bez poškození. Mrazuvzdornost je nízká, celoroční pěstování ve volné půdě u nás možné není. Nedostatek světla při teplém zimování je nejčastější příčinou opadu listů.
Plody se konzumují čerstvé, lisují na šťávu, zpracovávají na marmelády, kompoty a kandovanou kůru. Aromatická kůra bez chemického ošetření je při domácím pěstování hlavní přidanou hodnotou – používá se strouhaná do těst a krémů nebo sušená do čajových směsí. Květy jsou zdrojem neroliového oleje a pomerančové květové vody.
Řez se provádí na jaře, kdy se zakracují přerostlé výhony a prosvětluje se vnitřek koruny. Přesazuje se každé dva až tři roky do jen mírně větší nádoby, protože v nadměrném objemu substrátu zůstává voda a kořeny hnijí.
Pomerančovník pochází z jihovýchodní Číny a jde o starý kulturní kříženec mandarinky a pomela. Do Evropy se sladký pomeranč dostal až koncem 15. století, kdy jej přivezli italští a portugalští mořeplavci; do té doby zde byl znám jen hořký pomeranč šířený Araby. Portugalský původ dovozu se dodnes odráží v názvech, které pro pomeranč používá řada balkánských a blízkovýchodních jazyků – například řecké portokáli nebo turecké portakal. Český název pomeranč pochází z italského pomo d'arancio, tedy jablko pomerančovníku. Latinský přívlastek sinensis znamená čínský.