Pomelo (Citrus maxima) je stálezelený citrus, jehož plody jsou největší v celém rodu. Botanicky jde o jeden ze tří původních druhů, z nichž křížením vznikla většina dnes pěstovaných citrusů, včetně grapefruitu, pomeranče i hořkého pomeranče. Starší, dosud používané synonymum je Citrus grandis.
Plody jsou kulovité až hruškovité, ve zralosti citronově žluté až žlutozelené, s hladkou, silně aromatickou kůrou. Běžně měří kolem dvaceti centimetrů v průměru a váží jeden až tři kilogramy, v tropických podmínkách i podstatně více. Pod kůrou leží nezvykle tlustá bílá vrstva, která tvoří značnou část objemu plodu. Dužnina je rozdělená do velkých dílků oddělených pevnými bílými blanami, je pevnější a sušší než u ostatních citrusů, sladce navinulá až mírně nahořklá, podle klonu bledě žlutá až narůžovělá. Právě proto se pomelo obvykle nevymačkává, ale konzumuje se po dílcích zbavených blan.
Rostlina kvete bílými, silně vonnými květy, u starších exemplářů opakovaně během roku. Pomelo je převážně samosprašné, takže jediný exemplář může nasadit plody bez dalšího citrusu v okolí. Od odkvětu do sklizně uplyne v teplém prostředí zhruba pět až osm měsíců, v našich podmínkách plody dozrávají v zimních měsících a dozrávání je pomalejší.
V českém klimatu se pomelo pěstuje jako přenosná nádobová rostlina. Přes léto mu vyhovuje venkovní stanoviště na plném slunci, chráněné před silným větrem, přes zimu světlá místnost s teplotou zhruba pět až dvanáct stupňů. Substrát má být propustný, mírně kyselý a bez vápna, zálivka vydatná v létě a velmi omezená v zimě; přemokření vede k odumírání kořenů a k opadu listů. Během vegetace se hnojí každé dva až čtyři týdny hnojivem pro citrusy. Rostlina snáší řez, kterým se udržuje kompaktní tvar a podporuje větvení.
Pro nádobovou kulturu je podstatné, že pomelo má z citrusů poměrně velké listy s nápadně křídlatými řapíky a při nedostatku světla je rychle shazuje. Zimoviště by proto mělo být co nejsvětlejší a chladné zároveň; v teple a šeru obytného pokoje rostlina strádá. Plody nasazuje až starší, dobře zapěstovaný jedinec, obvykle po několika letech, a dozrávání trvá dlouho, takže plody běžně přezimují na větvích.
Plody se konzumují čerstvé, používají se do salátů a nápojů, kůra se kandují a zpracovává na marmelády. V asijské kuchyni se dužnina přidává i do slaných pokrmů. Pomelo obsahuje značné množství vitaminu C a díky pevné dužnině se dobře krájí a přepravuje.
Pomelo pochází z jihovýchodní Asie, z oblasti dnešního Thajska, Malajsie a Indonésie, kde dodnes roste i planě. Čínské záznamy je zmiňují už kolem roku 100 před naším letopočtem, takže patří mezi nejdéle pěstované citrusy vůbec. Do Evropy se dostalo v 17. století, podle tradice zásluhou anglického kapitána Shaddocka, jehož jméno se v angličtině dodnes používá jako název plodu. Latinské maxima znamená největší a odkazuje na velikost plodů. Česká podoba slova pomelo vychází z italského pomo, tedy jablko, spojeného s melounem.