Podražec velkolistý (Aristolochia macrophylla) je opadavá dřevnatá liána pěstovaná pro listy, nikoli pro květ. Mezi popínavými dřevinami patří k těm, které vytvoří nejhustší a nejlépe krycí stěnu, a používá se všude tam, kde má být zákryt úplný.
Rostlina se pne ovíjením: letorosty krouží kolem opory a přitahují se k ní, přísavky ani úponky netvoří. Z toho plyne praktický požadavek, aby opora byla tenká a nosná, tedy dráty, tyče, mříž nebo lano; po hladké zdi bez konstrukce rostlina nevyleze. Vzhledem k hmotnosti olistění musí být konstrukce pevná, protože vzrostlá liána váží po nasáknutí deštěm značně mnoho.
Listy jsou hlavní ozdoba. Jsou dlouze řapíkaté, široce srdčité, celokrajné, sytě zelené a lesklé, dorůstají délky až kolem třiceti centimetrů. Na výhonu se řadí do jedné roviny a překrývají se, takže vytvářejí souvislou plochu bez mezer. Na podzim se zbarvují do žluté a opadávají poměrně pozdě.
Květy jsou nenápadné a schované pod olistěním. Mají tvar zahnuté trubky dlouhé tři až sedm centimetrů, žlutozelené barvy s hnědočerveně zbarveným rozšířeným ústím; tvar připomíná dýmku, což je důvod anglického i německého pojmenování rostliny. Kvetení připadá na červen až srpen. Trubka funguje jako past: drobný hmyz do ní vleze, chlupy uvnitř mu brání ve výstupu a uvolní jej až po opylení.
Sezonní průběh je jednoduchý. Raší poměrně pozdě, obvykle až v květnu, během června a července přiroste hlavní část letorostů, kvetení probíhá skrytě a od září se olistění zbarvuje. V zimě zůstává jen holá dřevnatá kostra, která zákryt neposkytuje.
Stanoviště vyhovuje polostinné až stinné, v teplejší a před větrem chráněné poloze. Plné slunce v kombinaci se suchem vede k popálení okrajů velkých listů a k předčasnému opadu. Vítr velké listy trhá, takže rohové a průvanové polohy nejsou vhodné.
Půda má být hlubší, hlinitá, humózní a rovnoměrně vlhká. Rostlina má vysokou spotřebu vody, protože velkou listovou plochou hodně odpařuje; v suchém létě se bez zálivky projeví svěšením listů a jejich zasycháním od okrajů. Zamokření naopak nesnáší.
Vzrůst je rychlý. Roční přírůstek dosahuje jednoho až dvou metrů a konečná délka výhonů sedmi až deseti metrů, šířka porostu zhruba tří metrů. Mrazuvzdornost je vysoká, dřevo snáší silné mrazy bez poškození.
Řez se dělá v předjaří, v březnu, před rašením. Odstraňují se suché a přerostlé výhony a porost se udržuje ve vymezeném prostoru; rostlina snáší i silné zkrácení a znovu obráží. Protože kvete na letorostech téhož roku, jarní řez kvetení neomezí.
Celá rostlina obsahuje kyselinu aristolochovou a je jedovatá. Historické léčitelské použití rodu je proto dnes opuštěné a rostlina se pěstuje výhradně okrasně; to je vhodné vědět při výsadbě v zahradě s malými dětmi.
V zahradě slouží k zastínění pergol, altánů, verand a pohledově exponovaných plotů, k zakrytí nevzhledných staveb a jako zelená stěna na terase. Kombinuje se s dřevinami snášejícími polostín; pro rychlý letní zákryt patří spolu s loubincem a chmelem mezi nejúčinnější rostliny vůbec.
Druh pochází ze Severní Ameriky, z listnatých lesů v pásu od jižního Ontaria po Georgii, kde vystupuje po kmenech stromů do korun. Do evropských zahrad se dostal v osmnáctém století a rychle se rozšířil jako rostlina k zastínění laubů a verand; odtud pochází německé lidové jméno Pfeifenwinde a anglické Dutchman's pipe, obě podle tvaru květu připomínajícího dýmku. Rodové jméno Aristolochia je složeno z řeckých slov pro nejlepší a porod a odkazuje na starověké použití příbuzných druhů v porodnictví, které dnešní medicína kvůli toxicitě opustila.